9.12.2022 | Svátek má Vratislav


17. LISTOPAD: O tehdejším i současném

18.11.2022

Dnes si připomínáme historické události 17. listopadu. Velký respekt patří i po 83 letech studentům, kteří si troufli na protinacistické demonstrace, za což pykali uzavřením vysokých škol a někteří z nich svou odvahu zaplatili životem. S čím především máte spojené vzpomínky na události o padesát let mladší, tedy ty z roku 1989?

Už od začátku roku 1989 bylo v Československu podivné ticho. Na jedné straně začaly demonstrace na Václaváku, kterým se dnes říká „Palachův týden“, ale v zásadě vypadala politická hladina podivně klidně. Jako by se události v Sovětském svazu, v Polsku či v Maďarsku Československa vůbec netýkaly. Pravdou je, že v rámci tzv. východního bloku mělo Československo dobrou životní úroveň. Většina obyvatel se naučila s pomalu se rozpadající normalizací celkem v klidu žít. Také po trpkých zkušenostech lidí s následky roku 1948 a 1968, se jen malá část obyvatel snažila veřejně vystupovat. Zásadní rozdíl byl také mezi obyvateli větších měst a venkovem. Venkov nemá rád změny. Různé skupiny, kterým se dnes říká disidenti a také samotná KSČ, však věděly, že musí dojít ke konfliktu. Přečtete-li si dnes projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku – vypadalo to spíš jako stěžování si stylem: „Proč nás lidi nemají rádi“. Mezi disidenty panovala obava, která se dnes zdá možná směšná, co kdyby někdo z hlouposti anebo nějaký provokatér začal „věšet komunisty na lucerny“ tak, jak se to říkalo o maďarské revoluci z roku 1956. A jak pak Sověti zasáhli. Tady byla také část členů KSČ a normalizačních důstojníků, kteří plánovali, že na lidi pošlou tanky.

A co si myslíte o samotném pochodu studentů z Albertova v pátek 17. listopadu, který pád tehdejšího režimu symbolicky odstartoval?
Slavná studentská demonstrace byla organizována vysokoškolskými svazáky. Žádnými disidenty. Ovšem i ti, přestože byli tzv. stranicky prověřeni, měli komunismu už také plné zuby. Proč a jak to dopadlo na Národní třídě, je dodnes nerozluštěná otázka. Jasné však je, že v tom všem měly prsty i tzv. „orgány“. A osobně se domnívám, že se víceméně vymkl z ruky pokus o převrat s účastí některých komunistů a StB pod pláštíkem studentské demonstrace. A pak už vše šlo samospádem. Komunistický systém prostě přestal mít peníze a celý Sovětský svaz i Rada vzájemné hospodářské pomoci mlely z posledního. Pod hladinou zdánlivého klidu toho měli lidé v celém východním bloku dost. A s Gorbačovem a pádem ekonomiky přišel zlom. Lidi prostě překonali strach z bolševika a vyšli do ulic. Nebýt ovšem připravené opozice, a to nejen Charty 77, ale i dalších skupin, tak by to celé mohlo vyšumět. Anebo být poraženo policií a armádou. Lidově se tomu říká „mít více štěstí než rozumu“.

Občas zazní v souvislosti se 17. listopadem pochybovačné hlasy a komentáře, zda je co slavit. Jak byste odpověděl?
Pokud se někdo ptá, zda je co slavit, tak má buď problémy s pamětí, pokud si komunismus pamatuje, anebo je to osoba, která už nemá žádnou osobní zkušenost s tzv. reálným socialismem. Jak čtenáři mých komentářů a článků vědí, tak mám i já v současné době tisíc a jednu připomínku k tomu, co nefunguje a co by se mělo změnit. Přesto říkám, že bychom měli slavit! Třeba to, že jsme se poprvé po období od 17. listopadu v roce 1938 až po listopad 1989 měli možnost nadechnout svobody a začít žít jako normální národ. Někomu svoboda nechybí. Zdravému národu ano.

Je plno věcí, které se mi nelíbí, ale jen hlupák anebo kverulant může zapírat skutečnost, že za dobu od listopadu 1989 jsme neobyčejně zbohatli, naše města rozkvetla, každý může studovat, co chce, a hlavně značná část mladých lidí může poznávat svět tak, jak vypadá. Není to dokonalé, ale každá svoboda něco stojí. Ale vždy se najdou lidé, kteří chtějí požadovat něco, co je nesplnitelné. Dokonalé štěstí pro všechny neexistuje. Nikomu se žádné sny nikdy úplně nesplní. Zbavení se totality byl úžasný zážitek. Byly to doslova hody splněných přání. Ale jak praví české přísloví: Po hodech bývá sra… No a v té právě jsme.

Když tedy slavit, tak čím? Odpoledne na Václavském náměstí Koncertem pro budoucnost, na němž vystoupí ruské aktivistky Pussy Riot a čeští umělci Lenka Dusilová, David Koller nebo Ben Cristovao a zazní také píseň na podporu Ukrajině Nevzdám se? Happeningem Milionu chvilek pro demokracii k blížícím se prezidentským volbám na Staroměstském a Hradčanském náměstí? Shromážděním na podporu Evropské unie, které se bude konat v Praze na Můstku? Pochodem od hlavního nádraží na Kavčí Hory k sídlu České televize, kde si chtějí účastníci vynutit, aby jim vedení ČT umožnilo několik minut vystoupit v živém vysílání s jejich požadavky? Nebo jinak?

Ti, které zmiňujete a kteří všechny ty podivné demonstrace a ještě podivnější oslavy organizují, jsou dokladem toho, že žijeme v demokracii. I když ta „oslavná a pokroková shromáždění“ organizují lidé, kteří jsou za to z velké části dobře placeni. A to jak ti, co nadávají na vládu, tak ti, co by chtěli hned nařídit „pokrokový ráj“. A pak tam chodí část většinou mladých hlupáků, kteří si chtějí užít své „výjimečnosti a geniality“ a kteří dělají stafáž politickým šíbrům. To není nic divného, to lidstvo zná už od dob Byzance až po naše století. Organizace a lidé, které jmenujete, předstírají, že jsou milovníci svobody. Ve skutečnosti by většina z nich milovala systém, kde by právě oni měli jediný patent na tu „správnou pravdu“. A nejsou to zrovna jen ti, kteří za peníze státu i za peníze bůhví odkud se snaží tento demokratický, i když jistě ne dokonalý, stát zničit. Ono se stačí podívat na některé vámi jmenované. Ale třeba i na ministra Rakušana a okruh, který reprezentuje. Ti by se bezvadně hodili někam do doby totality.

Podpora Ukrajině v souvislosti s památným dnem nepřekvapí, ale co nátlak na „nejdůvěryhodnější médium“, jak sebe sama Česká televize tak ráda označuje?

Nevím, co si kdo vynutí na České televizi, ale ta je v posledních 20 letech tak zglajchšaltovaná, že tleská každému pokusu o zničení klasické demokracie. Nemusí tedy o nic žádat. Naši uvědomělí veřejnoprávní redaktoři je jistě a s nadšením představí televizním divákům. A budou tak společně předstírat, že tito křiklouni jsou skutečně hlasem národa.

Co se týče podpory Ukrajiny, obyvatelé České republiky se ukázali jako velice vstřícní a většina těch křiklounů do mikrofonu na Václavském náměstí či někde jinde jsou jen osoby, které se chtějí dostat do televize a potom na tomto svém postoji vybudovat politickou kariéru. Však už jich pár takových sedí v Poslanecké sněmovně i v Senátu.

O co by měli občané, ale především jimi zvolení politici usilovat, aby se v této zemi žilo lépe než dnes? Co je především zapotřebí změnit?
Naši občané by se měli hlavně bránit všem, kteří se pod pláštíkem pokroku snaží obyvatelstvo jiným způsobem než komunisté, kteří lidi rovnou stříleli a zavírali, dostat do stejného stavu, v jakém bylo obyvatelstvo tzv. tábora míru a socialismu. To dnes – zjednodušeně řečeno – znamená stát se členem lidského stáda ovládaného fanatiky „woke“ ideologie. A je jedno, zda se jednotlivým větvím tohoto totalitního hnutí říká „gender“ nebo zda se fanatici schovávají za tzv. ekologii, která žádnou ekologií není. Nebo zda si hrají na bojovníky proti „fake informacím“, zatímco to jsou obyčejní cenzoři, snažící se umlčet každý nezávislý hlas.

Dnes už žijeme v době, o které se dá říci jen s velkou výhradou, že je skutečně demokratická, jak jsme o ní snili. Žijeme spíš v tzv. „sociálním státě“, který ve svém byrokratickém objetí sice zajišťoval až do letošního léta pro většinu lidí do té doby nebývalý komfort, ale zároveň jim nenápadně, ale tvrdě omezuje jejich svobody. A peníze začínají docházet.

Otázkou je, co si představit pod tím, „aby se v této zemi žilo lépe než dnes“. V prvé řadě by bylo potřeba změnit současné směřování celé západní kultury, a to by znamenalo vyměnit většinu politiků. Ovšem nikoliv jen u nás doma, ale na celém Západě. Obávám se, že dokud nepřijde krize daleko větší, než ve které jsme dnes, budeme už dále jen chudnout. A budeme se čím dále více učit staré rakousko-německé heslo „Maul halten und weiter dienen“, což v českém překladu znamená „Držet hubu a dál sloužit“.

Jak by výměna politiků mohla vypadat, když pro většinu z nich je politika jediné „řemeslo“, které jakž takž ovládají, a svých teplých místeček by se jen tak nevzdali?
Výměna politiků bude velice těžká, protože v této fázi vývoje už politické strany dávno neslouží straníkům. Tedy sociálním skupinám obyvatel s určitými zájmem, ale slouží už prakticky jen úzkým zájmovým skupinám. Jsou to jednak profesionální politici, prosazující zájmy různých kapitálových a ideologických skupin. Vedení státu je stále více ovládané spojením justice a policie. A to vše celé je pokryto od hlavních center Západu jako tzv. občanské nebo neziskové iniciativy. Chtějí všechno, ale neodpovídají za nic. A do začátku ukrajinsko-ruské války, která se nevyhnutelně mění v zástupnou válku mezi Západem a částí Východu, se vládci ani neobávali, že by mohli o tuto moc přijít. Teď přišlo, jak se říká, „tlusté do tenkých“. A protože se bojí o svoji moc, zvláště ti různí „aktivní“ lehkoživkové, zneužívají 17. listopadu k tomu, aby co nejhlasitěji a co mediálně nejvýrazněji předvedli, že oni ještě mají sílu.

Může nějak zásadně změně k lepšímu napomoci nově zvolená hlava státu?
Nově zvolený prezident v současné situaci v Česku nemá příliš možností cokoliv změnit. Aby něco mohl změnit, musel by se pokusit o odpor proti moderním šílenstvím, jako jsou hnutí „woke“, Green Deal, dále proti pavědeckým nápadům, které se zde snaží prosadit a uskutečnit různé tzv. neziskovky. A také by se musel pokusit omezit náboženskou ideologii tzv. genderismu, která rozvrací rodinu a společnost. Ovšem pokud by to udělal, stal by se ihned cílem nevybíravých útoků EU a americké levice. A pokud by šel národ za ním, stali bychom se rychle stejnými „párii“, jakými se v Evropské unii staly Maďarsko a Polsko. Po případném zvolení Babiše by se celý tzv. „pokrokový svět“ na něj a na Českou republiku vrhnul jako na další vítanou oběť nových evropských milovníků totality.

Proč vás jako možný příští prezident napadá právě Andrej Babiš?
Mezi dalšími kandidáty nevidím žádnou skutečnou politickou postavu. Jsou to jen třetiřadé figury. A všichni jsou – tak či onak – výplodem rozpadu západní kultury. A museli by poklonkovat tzv. uvědomělým a pokrokovým silám. Obávám se, že pokud zvolíme některou z těchto poměrně pofidérních figur, v nejlepším případě dostaneme nějakou takovou loutku, jako je slovenská prezidentka Čaputová. A u generála Pavla mám obavu, aby se nezměnil v reinkarnaci maršála Pétaina.

Jsme v prezidentském patu. Hledáme konsenzuálního prezidenta a hledáme spasitele? Kde nic není, ani smrt nebere.