Dědictví bývá v právu považováno za univerzální přechod práv a povinností. Kdo zdědí majetek, zdědí i dluhy. Tento princip je obecně známý a málokoho překvapí, že součástí dědictví mohou být i nedoplatky na dani z nemovitostí. Přesto se v praxi ukazuje, že daňová „až kafkovská“ realita umí připravit situace, které se zdravému rozumu vzpírají.

V nedávném případě, jímž se zabýval veřejný ochránce práv, zdědila mladá dívka po své babičce několik pozemků. Spolu s nimi na ni přešly i daňové nedoplatky.

Finanční úřad ji proto vyzval k úhradě částky přesahující dvacet tisíc korun a následně přistoupil k daňové exekuci. Na první pohled šlo o standardní postup. Rodina však pojala pochybnosti, zda je vyměřená daň skutečně správná, a obrátila se až do Brna – na ombudsmana.

Teprve v rámci šetření vyšlo najevo, že finanční úřad po dívce požaduje zaplacení daně i z pozemků, které její babička ještě za života prodala. Citované nemovitosti tedy nebyly součástí dědictví a v době vyměření daně patřily jiným osobám. Přesto se v daňové evidenci „tvářily“, jako by nadále náležely původní vlastnici – a následně jejímu dědici. Výsledkem bylo, že dívka platila daň za pozemky, které nikdy nevlastnila a které už byly nadto zdaněny někomu jinému.

Achillova pata daňového systému

Případ ukazuje slabé místo daňového systému, které si řada lidí neuvědomuje. Finanční úřad nevychází automaticky z údajů katastru nemovitostí. Změna vlastníka nemovitosti musí být správci daně oznámena prostřednictvím daňového přiznání – a to nejen ze strany nového vlastníka, ale i toho původního. Jak správně upozornil ombudsman Stanislav Křeček, pokud prodávající nebo dárce tuto povinnost opomene, riskuje, že po něm bude daň vymáhána i za majetek, který už nevlastní.

Ještě závažnější jsou důsledky v kombinaci s děděním. Dědic totiž vstupuje do právního postavení zůstavitele tak, jak je „zapsáno“ v evidencích. Jestliže jsou chybné, přechází chyba spolu s majetkem. Finanční úřad pak postupuje formálně správně, ale materiálně nespravedlivě.

Pozitivní zprávou je, že náprava je možná. V daném případě dívka, na radu ombudsmana, podala dodatečná daňová přiznání, jimiž byla daň opravena. A světe, zboř se, finanční úřad jí následně vrátil přeplatek odpovídající nesprávně vyměřené dani. Zásah ombudsmana sehrál roli důležité pojistky proti tvrdosti systému.

Hlavní poučení je však preventivní. Každá změna vlastnictví nemovitosti by měla být včas oznámena finančnímu úřadu. Spoléhat se na to, že „to si úřady mezi sebou nějak předají“, se v oblasti daní stále ještě nevyplácí. Cena za opomenutí může být vysoká – nejen finančně, ale i psychicky. A někdy ji zaplatí ten, kdo za chybu vůbec nemohl.

Politici nás sice ukolébávají, že kolovat mají ve veřejné správě data, a ne žadatelé (občané), a že proto dělají maximum, nicméně v praxi to stále ještě skřípe. Nota bene, o tom se nedávno na vlastní akademickou kůži přesvědčil i autor tohoto komentáře, když vyřizoval pro chudáka maminku vdovský důchod.

Šťastná ruka sněmovny

Letos v únoru končí funkční období stávajícího ombudsmana JUDr. Stanislava Křečka. Toto je myslím jedna z četných (byť mediálně oslyšených) kauz, kde se prokázala jeho užitečnost.

Pro Křečkovo pojetí výkonu funkce byla typická drobná masarykovská práce snažící se zejména pomáhat obyčejným lidem ve střetu s českou veřejnou správou, ostatně to prokázal i výše představený případ.

Doufejme, že při výběru nového veřejného ochránce práv bude mít Poslanecká sněmovna stejně šťastnou ruku, jako ji měla při výběru doktora Křečka.

Nad rámec suchého právního komentáře možno dodat zajímavost, že Stanislav Křeček dokončil svůj mandát v úctyhodném věku 87 let, takovou fyzickou a duševní čilost a chytrou hlavu v tomto věku by si jistě přál každý z nás.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.