Dominice budou v pondělí dva roky! Vymýšlíme pro ni dárek. Ukazuje se, že není moc zvědavá na plyšáky, a vcelku není moc zvědavá na hračky hračkovité. Raději má hračky, které něco dělají. Například sporák, na něm jako vaří. Má vysavač, s ním jako vysává. Má žehličku, s ní jako žehlí. Na jedné straně to vítám, rozhodně je mi sympatičtější akce než vlastnění něčeho. Ale na druhé straně si dělám starost: holka zlatá, nepřeháněj, aby ti to s tou prací nezůstalo!
Nicméně s velkým uspokojením jsem ji sledoval, jak se na své jako motorce štrachá do konce, aby byla jako děda. Jenže děda má opravdovou motorku 1200 ccm.

A s tou směnou?
Byla na návštěvě, tam měli děti a ty děti měly jakousi panenku, se kterou si Dodo chtěla pohrát (přece jen si hraje i s něčím jiným než s užitečnými nástroji). Děti nechtěly panenku vydat, načež po zásahu dospělých došlo k výměně: Dodo půjčí svoji panenku a pohraje si s jejich panenkou. Směna zafungovala.
Předevčírem Dodo přišla na pískoviště, holčička měla atraktivní bábovičku, takže Dodo jí vrazila svoji bábovičku a sebrala jí tu její.
Následoval řev.
Řev budiž poučením, že výměna musí býti na bázi dobrovolnosti, nikoli vynucenosti.
Tu vynucenou výměnu si mohou dovolit jen velké obchodní řetězce.

Dvojitá pusa

Řeč půjde o puse jako o projevu přízně, nikoli o puse ve smyslu anatomickém. Když se s Dominkou loučíme, dáváme si pusu. Děje se to dvojím způsobem. Jeden je kontaktní, druhý symbolický. Kontaktní, to znamená, že mi přitiskne rty k něčemu, na co se zrovna trefí.
Takže odcházím a loučím se s Dodo na zahradě.
"Dáš dědovi pusu?"
To je rituální otázka. Správně by měla znít "dáš Astonovi pusu", jelikož odmítám to označení spojené s bačkorami a lahvovým pivem (bačkory nenosím a lahváče nepiju). Jednou přijde Astonův den, zatím jsem tedy děda.
Následuje příprava na pusu. Musím se samozřejmě nějak zmenšit, srolovat, přikrčit. Načež přijde okamžik aplikace pusy, a najednou, kde se vzal, přikomíhá se na svých vetchých tlapách Bart. Staříček už sotva chodí, ale udílení pusy si nenechá utéct. Takže z jedné strany se mi na tvář přitiskne mokrá hubinka dvouleté holčičky a z druhé strany mě oplácne Bartův jazyk, připomínající mokrou horkou matraci.
Z hlediska estetického jsou obě pusy (ve smyslu projevu přízně) nesouměřitelné. Těší mě ale obě.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena