Jdu a dítko se metelí kolem mne. Pak naskočí na nohu, oběma šlapkami se postaví na můj nárt a chytne se rukama. Jdu dál a volám:

"Mně nějak ztěžkla noha! To mám ale těžkou nohu! Čím to bude, že mám tak těžkou nohu?"
Předstírám, že o dítku nevím a rozhlížím se a dítko se raduje.
"Vyzkouším, jestli dokážu s tou těžkou nohou poskočit," pokračuju ve hře.
Dítko vříská "skákání ne". Jenže já ho jako neslyším. Patří to ke hře.
Skáču, dítko odskočí a prchá, já jdu dál.
"Sláva, už nemám těžkou nohu!"
Načež se hra opakuje, pořád, dokud dítko nesloží maturitu. No, o něco dříve.
Takže toto jsem zkoušel s Dominikou, ale zatím to enfunguje. Je to příliš těžká hra. Až se to podaří, podám zprávu. Vy to ale můžete doma zkusit, pokud máte v okolí dítko náležité kubatury.

Dodo říká "Aston"
Kdo si počká, ten se dočká, a od včerejška už nejsem "děda", jsem "děda Aston"! Dominka už opouští dimenze pouhé miminkovštiny, začíná skloňovat a opakuje i složitá slova, a k nim Aston určitě patří.

Je to fascinující podívaná, jak se z maličkého žouželíka klube mladá dáma. Je to pozvolné. Nenastane "den D", jako když se z kukly vylíhne motýl.
Leda že ten "den D" nastal, včera, když řekla poprvé "děda Aston".
Až přestane říkat "děda", bude z ní ta správná dáma podle mého gusta.

Začátek konce éry Dodo
Dominika až do skutečně nedávna o sobě mluvila jako o Dodo. Dělá to doposud, ale už taky řekne "já". Je to vznešený okamžik. Když o sobě mluvila jako o Dodo, vnímala sebe jako cosi nahlíženého zvenčí. Každý může říci "Dodo" a myslet tím "Dodo". Jenomže jenom Dodo může říci "já" a myslet tím Dodo.

Všiml jsem si, že už taky použila pojem "bude". I to je "malé slůvko pro človíčka, ale velký skok pro lidstvo". Vždyť dimenze budoucnosti je to, co patří do arsenálu, jímž se lišíme od zvířat. Hranice mezi vědomím a moudrostí běží mimo jiné přes pojem "budoucnost". Teď už nezbývá, než aby se naučila fotografovat a psaní jí půjde taky rychle. A stane se z ní dopisovatelka Neviditelného psa.

Pravda, zítra to nebude. Zato včera měla velký den, byli jsme v sousedním Olešku, kde se pořádala drakiáda. Jiří Knébl nejdřív ukázal Dodo draka a pak jí půjčil provázek do ruky. Asistovaly u toho Knéblovic děti, Matýsek a Kačenka. Matýsek to bral v klidu, zato Kačenka byla velmi znepokojena a bála se, že jí Dodo draka odnese do nenávratna. Což je fotograficky dokumentováno:

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena