Pohupování na kolenou doprovázené říkánkou "takhle jedou páni, takhle jedou dámy", už řadím také mezi rozkoše mnou nepochopitelné. Samozřejmě že i já rajtoval tatínkovi na kolenou a vřískal jsem a mně na kolenou rajtoval i David a o deset let později Irena a teď to dělá Dominika řečená Dodo. Kdyby mě nějaký obr vzal na kolena a dělal se mnou "takhle jedou páni, takhle jedou dámy", snažil bych se ho umluvit, aby se mnou dělal něco ve smyslu "takhle páni sedí na barové stoličce". Určitě by mě z toho vzaly plotýnky a spadly by mi brejle.

O to nic. Dítě Dodo radostně vříská. Dožaduje se nového a nového opakování té podivné zábavy. A znáte to - omrzí to baviče mnohem dřív než baveného. Takže jsem se pokusil tomu udělat konec markýrováním pádu. Jako že "takhle padají páni".

No jo, jenže Dodo baví viset hlavou dolů! Nevím, jak to je - třeba v dítěti promlouvají hlasy našich opičích předků. Hlavou dolů, to je "beze mne", jak se dnes hezky říká. Ale pro Dodo se to stalo hlavní atrakcí dne.
Asi tak na půl hodiny, dodám pochmurně.

Bojíme se bugattky
Bugattka, to je automobil navržený Bugattim, automobilovou legendou - zemřel krátce po válce, avšak zůstává božstvem na automobilovém Olympu. V neděli jsem měl příležitost nejen jednu bugattku vidět, ale dokonce se v ní svézt. Dodo asistovala a nutno říci, že se jí ten překrásný modrý závodní stroj vůbec nelíbil.

Především je jiný než všechna auta, která Dodo dosud viděla. Jinost budí podezření. Je hlučný. Když ten osmiválcový motor spustil, Dodo se div nerozbrečela. A když mě viděla do té potvory lézt, zoufale kvílela "děda, děda". Mimochodem, to se musí časem odbourat, nejsem žádnej děda, jsem Aston.
No a když pak přišla řada na Davida a hlídal jsem já a svezl se on, kvílela neméně zoufale "Dáda, Dáda".
Ještě nás čeká dlouhá cesta s Dodo. Jeden úsek povede do muzea bugattek v Alsasku a postaráme se, aby tam už nekvílela, ale slzela dojetím nad tou krásou.
Budeme muset ještě nějaký čásek počkat.

Most přes Berounku a Vltavu
Často jezdím po Strakonické a přetínám před Zbraslaví staveniště Pražského okruhu, obrovské stavby mostu přes údolí Berounky a Vltavy. Slibuji si od R1 hodně - hlavně ulehčení na Jižní spojce, která je vysvědčení neschopnosti těch, kdo před lety navrhovali Barrandovský most a nacpali nákladní dopravu do jakési smyčky - v jednom pruhu, těsně před strmým stoupáním.

Dnes už se na staveništi R1 ježí les betonových sloupů a staví se části vozovky či mostovky či jak se tomu říká. Když tak na to koukám, říkám si, zaplaťpánbůh, že to nezávisí na mně! Ty sloupy jsou různě vysoké a vozovky mají různé sklony a můj hluboký obdiv mají ti, kdo to vymysleli a nakreslili a kdo způsobí, že ty mostovky na sebe naváží.

O císařpánovi se tradovalo, vím to od dědečka, že měl prohlásit při otvírání Mostu císaře Františka Josefa I. (místo něho je tam Švermův most): "To mě těší, že ten most vede z jednoho břeh na druha!" Vůbec se tomu neposmívám. Jak se znám, můj most, tedy mnou navržený a budovaný, by ne tak samozřejmě vedl z jednoho břeh na druha. A už vůbec ne z jednoho sloup na druha, když těch sloupů je nepočítaně a jsou různě vysoké!

Jen abych to nezakřikl. V Kapském Městě v Jižní Africe mají most, který končí v půlce, někdo se tam splet či co. Nicméně věřím, že tenhle Lahovický most dopadne dobře a že Jižní spojka přestane být peklíčkem pro řidiče nákladních automobilů.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena