Na světě je několik miliard důležitých věcí, které musí Dominka objevit. Myslím, že rozpláclý nos je třeba zařadit mezi priority a svoji průvodcovskou roli v putování za objevením tajemství Všehomíra jsem zahájil právě zde, u rozpláclého nosu. Dveře z jídelny do obývacího pokoje jsou prosklené čirým sklem. Postavím Dominku na jednu stranu, sám si kleknu z druhé strany a přitisknu nos ke sklu.
Objev! Dítě je nadšeno, taky chce rozplácnout nos, daří se to úžasně, fotím ji digitálním aparátem, aby viděla, jak jí rozpláclý nos sluší a je nadšena.

Každého poznání je obvykle dosaženo za cenu určitých ztrát, v tomto případě je sklo z obou stran lehce umaštěno. Nevadí to, mastný pás se táhne těsně nad spodním okrajem rámu skla. Uvidíme, jak vysoko se potáhne, záleží na tom, jak dlouho ji bude rozpláclý nos bavit. Pokud jí to vydrží až do tanečních, při její spotřebě masa to odhaduju na metr osmdesát od podlahy.

PUN, postava ze sci-fi
Před lety jsem napsal ne moc povedenou povídku Kontakt na téma setkání Pozemšťanů s Mimozemšťany, tedy klasickou sci-fi. V terminologii našeho žánru se používá anglická zkratka BEM = Bug Eyed Monster, Příšera s vykulenýma očima. V téhle povídce ti Emzáci (MZ = Mimozemšťan) měli opravdu vykulené oči, byly to příšery z našeho hlediska - a byli to scifisti. I oni měli svoji sci-fi a oni taky měli vysněné literární příšery: protože ty příšery byly opak toho, jsou jsou oni, vyšly jim z toho PUN = Příšery s Úzkým Nosem.

Zpátky k realitě. Přijdu do pracovny, tam sedí Thao s naší Dominkou a přes Skype si povídají s nějakým chlapečkem. Tedy, Dominka si s ním povídá. Konverzace je to živá, Thao se do ní neplete. Chvíli poslouchám se snaze pochytit nějaké slovo, nechytám se.

"To je můj synovec, je ve Vietnamu," říká Thao.
"Oni spolu mluví vietnamsky?" žasnu.
Pak pochopím. Hovoří plynnou miminkovštinou.
"A jak se chlapeček jmenuje?"
"Říkáme mu Pun."
Vzpomenu si na tu svou dvacet let starou sci-fi povídku. Jak vzdálená je sci-fi od reality! Ta je ještě fantastičtější. Jedno miminko si miminkovsky povídá s druhým přes polovinu zeměkoule a koukají se na sebe.
Zásadní rozdíl tu ovšem je. Pun rozhodně není žádná příšera s úzkým nosem. Je to roztomilé pachole s nosíkem jako knoflík.

Jako na vzdálenou horu
Je to historka předvčerejší, nikoli včerejší - včera nastala recidiva zimy a raději jsme s Dominkou nevystrkovali nosy. Takže vzpomínka na pískoviště:
Domince se zalíbil kyblíček chlapečka o něco staršího. Přesněji, o tolik staršího, že už to byl chlapeček svižně se pohybující a souvisle se vyjadřující. U Dominky převažuje stále ještě pohyb valivý před pohybem čistě kráčivým a kdybychom - co se ladnosti pohybu týče - na jednu stranu škály postavili gazelu a na druhou sněhuláka, byla by blíže sněhulákovi.
Chlapeček si všiml, že se na něho Dominka dívá, na něho a na jeho kyblíček. Znejistěl a dal najevo že hodlá kyblíček bránit.
Dominka stála a dívala se na něho.
Staří mistři bojových umění učí:
Špatný bojovník se dívá bojovníkovi na ruce. Lepší bojovník mu hledí do očí. Dobrý bojovník ho pozoruje jako vzdálenou horu.
Takto hleděla Dominka na chlapečka, nehnutě, s hlavou trochu skloněnou, takže vypouklé čelo čnělo nad střílnami očí jako zděná bašta a chochol vlásků sepnutý gumičkou čněl vzhůru jako praporec hunských nájezdníků.
Chlapeček to vydržel osm vteřin a pak s řevem utekl i s kyblíčkem k mamince.
Bylo to, pravda, částečné vítězství. To úplné vítězství nastane, až zlomený chlapeček přiběhne k Domince, odevzdá kyblíček, padne na kolena a bude bušit čelem o okraj pískoviště v prosbě o slitování.
To nastane, až bude tepleji, snad příští týden.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena