Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Životní styl

Slapy v padesátých létech byly vesnice jak se patří, jako z Baara.

Pozemek našeho domu sousedil s vojenskou ozdravovnou. Z druhé strany bydleli manželé Pokorní a vedle nich o kus dál od nás rodina Tomáškova.

Jejich jednopatrové domy byly vybudovány podle stejného mustru.

V přízemí byl především chlév, potažmo stáj. Pokorní chovali krávy, vždycky kozu, někdy prase a samozřejmě množství husí, kachen a slepic. Tomáškovi byli mohovitější a kromě toho měli i koně. V přímém sousedství chléva byla "sednice". Byla to místnost s přímým vstupem zvenku, snad chráněným malou předsíňkou. Dominovala jí veliká kachlová kamna s pecí. Na peci spávala babí Pokorná, bývalá pošťačka. Podle fotek soudím, že jí mohlo být sedmdesát, osmdesát, ale třeba jí bylo mnohem méně, tehdy se na vesnici stárlo rychle. Pod pecí bydlela kuřata a kachňata a housata za nizoučkou ohrádkou z prkna na pět palců vysokého. To byla Mengeleho míra. Jakmile havěť vyrostla, aby prkno přeskočila, šup s ní do lágru, do velikého kurníku a brzy na to do plynu, rozuměno pod nůž. Mladí, tedy rodiče se dvěma syny, Bohoušem a Tondou, bydleli v patře v jedné místnosti všichni dohromady. Chodilo se tam po dřevěných schodech vedených venkem, s podestou krytou žudrem s dřevěnými trámky. Mě se tam "u mladých" líbila toaletka paní Pokorné, s mramorovou deskou se zapuštěným umyvadlem a flakónem na vonění s rozpracovačem a gumovým balónkem. Močili všichni do nočníku, na velkou chodili přes bahnitý a slepičinci pokrytý dvůr do kadibudky u hnojiště. A vodu samozřejmě všichni čerpali v obecní pumpě, která stála těsně u zdi hřbitova.

Nebyl to jen dům, bylo to "hospodářství". Krávy dávaly mléko a babí z něho tloukla máslo v ruční máselnici. U silnice měli Pokorní kus pole. Pan Pokorný, který už nebyl zemědělec, pokud vím zedničil a pak pracoval na stavbě Slapské přehrady, po práci zapřahal krávy a oral pole. Kluci mu samozřejmě museli pomáhat. Měl také secí stroj, ale už ne sekačku. Obilí sekal se svými syny kosou. Z mouky vlastní výroby pekla babí chleba v chlebové peci nahoře na půdě, vždycky několik pecnů najednou, které vydržely, myslím, aspoň čtrnáct dní.

Pan Tomášek byl jak řečeno mohovitější. Měl koně k zápřahu a obilí sekal samovazem. Ten se mi moc líbil, a nejvís špagátky na vázání snopů. Byly konopné, pořádně drsné, s červenými dřívky na konci; samovaz je dokázal sám zauzlovat. Vlastnil i lokomobilu a mlátičku poháněnou koženou transmisí. Stroje skladoval ve veliké stodole na druhé straně ulice, tedy spíš cesty. Po žních měl za stodolou stoh, ve kterém jsme si dělali tunely a úkryty. Byla to zábava, kterou dnes nechápu: rozkoš z vrtání byla krutě zaplacena inkasem milionu osin, které se zadíraly do kůže na celém těle. Choval i včely a když sbíral med, paní Tomášková dávala nám dětem na talíři celé plástve i s mrtvými včelami. Med to byl omamný, tmavý, nasbíraný dělnicemi v borovém lese.

Pan Pokorný na pana Tomáška žárlil pro jeho bohatství a nemluvil o něm nejlíp. Naopak pan Tomášek na pana Pokorného hleděl svrchu. To jim nebránilo chodit společně na ryby. Měli dlouhatánské bambusové pruty s korkovými držadly. Do nich se zapichovala udice. K dětským povinnostem patřil lov žížal. K němu bylo potřeba vyrobit z ořechového listí a vody tlučením v plechovce smrdutou zelenou vodu, kterou jsme nalévali do žížalích dírek v zemi. Po chvilce červi vylézali a šup s nimi do krabičky. Pruty se mi líbily, chycení kapři také a nejvíc jejich vyvržené měchýře, dušičky jsme jim říkali. Když uschly, šlapali jsme po nich, aby byla rána. Kapry chytili vždycky, štiku občas. Té pak usekli hlavu a přibili ji na trámek žudra v patře. Pan Tomášek měl těch štičích hlav třikrát víc než pan Pokorný. Dodnes nechápu, proč tomu bohatšímu Tomáškovi braly štiky líp než chudšímu Pokornému. Asi měli pravdu Indiáni, když říkali, že Manitou má rád bohaté a úspěšné.

Rádio

Otec poslouchal Londýn a Svobodnou Evropu na pětilampovce Telefunken. Její veliké zelené "magické oko" mě zajímalo podstatně víc, než nějaké "bum-bum-bum" Londýna a "Dobrou noc a pevnou naději" Svobodné Evropy. Líbil se mi záhadný otvor v přední stěně přijímače zakrytý hrubě tkanou lesklou látkou. Vyptával jsem se tatínka, proč tam ten otvor je.

"Už brzo bude na světě vynález, který se jmenuje televize," vysvětlil mi otec. "Má to být rádio, které ukazuje obrázky. V továrně na rádia už televizi zkoušejí a pořád se jim ne a ne podařit televizi vyrobit. Takže tu díru, ve které budou jednu obrázky, zakryjí hadrem a nepovedený televizor prodají jako rádio."

Snad té volovině i věřil, já určitě. Strašně jsem se těšil na okamžik, až se v továrně pokus povede a na rádiu bude místo kusu hadru obrázek.