Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Zima
I v době mého dětství mrzlo a padal sníh. Jak jsme to prožívali? Dětství jsem prožil ve Slapech, ve vesnici asi 40 km od Prahy.V těch místech, kde je na příjezdu ke Slapům ve směru od Štěchovic benzínová pumpa, stával sněžný pluh. Celý rok tam stál. Byl to jakýsi klín zrobený ze silných fošen a rezavého kování. Když napadl sníh, kdosi (cestáři?) přivedl dva koně (kde byli celou tu dobu?), zapřáhl je a protahoval silnici.
Pak přijel vůz tažený koňmi a chlapi stáli na korbě a lopatou házeli škváru.
Asi dva kilometry od Slap je vesnice Buš. Vede k ní cesta lemovaná stromy. Z okna jsem mohl pozorovat, jak jede ten sněžný pluh, silnice je pořád hezky bílá a pak projel vůz a silnice byla černá.
Zřejmě u každé větší vesnice byl nějaký takový pluh a někde byli ustájení koníci. Bylo to prostinké, ale fungovalo to.
Taky fungovaly sněhové zábrany. Byly ze dřeva, z planěk zbité čtverce. Ty byly přes rok naštosované u příkopu a pak, před příchodem zimy, je (kdo?) někdo rozestavěl podél silnice. Další prostinké zařízení, které fungovalo.
Aut tehdy jezdilo maličko. Myslím, že auta neměla topení. Aby bylo vidět ven, na přední sklo se zevnitř lípal kovový rámeček s gumovou obrubou. V rámečku byly odporové drátky (něco jako dnes je topení zadního skla) a ty se zapnuly do elektriky a drátky hřály a řidič viděl jakousi střílnou ven.
Ježdění se řetězy, to byla samozřejmost. Věru nevím, jak byly ty řetězy zařízené, jistě to nebyly takové šikovné patenty, jako se používají dnes. Však taky lidé kteří dovedli nasadit řetěz na kolo automobilu se těšili velké vážnosti.
To, že zimy byly delší než jsou teď, to je prokazatelný fakt. To není jen iluze, vyvolaná vzpomínkou.

Led a chlazení
V hospodách se pivo chladilo ledem. Hospoda si samozřejmě led nevyráběla! Vozili ho ledaři na vozech tažených koňmi. Složili led před hospodu - byly to tlusté ledové štángle čtvercového průřezu, řekl bych odhadem, samozřejmě zpětným, tak dvacet na dvacet a ta štangle mohla mít sto dvacet, sto padesát centimetrů délku. Tak to mám ve vzpomínce, jakpak to asi bylo ve skutečnosti! Ledaři přijeli a složili led podle potřeb té hospody, vždy toho byla hromada tak asi do deseti kusů.
Když přivezli led, dejme tomu, v tuhle roční dobu, nebyl to žádný div. Ježe oni ho vozili i v létě a to div byl. Jak ho vyráběli? Kde?
Nevylučuju, že to pořád ještě mohl být přírodní led. Vltava přestávala být pořádně zamrzlá už od konce války, tedy od doby, kdy kromě vranské vznikla i štěchovická přehrada. Jenže v polovině padesátých let dostavěli i slapskou přehradu a protože se voda pouští spodem, ta se nikdy nestačí dost ochladit, takže Vltava od té doby není jak se patří zamrzlá (a v létě je studená, takže se v ní nedá jak se patří koupat). Nevím tedy, jak se ten led získával. Za starých dob ho ledaři tahali ze zamrzlé řeky. Že by se ale v tak masivním množství vyráběl uměle? Hospod bývalo mnohem víc než v pozdějších dobách. Nevím.
Později ledaři a jejich vozy s koníky zmizeli a do hospod se rozvážel led umělý, takzvaný suchý. Bylo to něco z kysličníku uhličitého, studené tak pekelně, že se to nedalo vzít do ruky. O suchém ledu něco zase až příště.

Dlažba a dlaždiči
Inspirací k dnešnímu dílu mi byla včerejší jízda po lokální silnici kousek od Říčan (je to jedno, kde, všude je to stejné): silnice byla asfaltová, rozmlácená. Na silnicích se za patnáct let nezlepšilo nic, nepřiblížili jsme se k běžnému západnímu standardu ani o centimetr.
Za mého dětství to jistě nebylo lepší, spíš horší. Mnohé silnice byly dlážděné kostkami. Zcela určitě byla dlážděná silnice ze Štěchovic k nám do Slap. Mám ale pocit, že jsem viděl dlaždiče dláždit silnici mezi Slapy a sousední Buší - klečeli, klepali kladívky a já na to koukal a říkal jsem si - není možné takto odklepat celou tu děsnou délku dvou kilometrů! Zcela určitě byla dlážděná silnice v Mníšku, ta nová, která vedla už kolem fabriky, nikoli centrem.
Dlaždiče jsem pak vídal hodně v Praze, po roce 1954, kdy se naše rodina vrátila do města. Divil jsem se, proč se říká "sprostej jak dlaždič" - nikdy jsem žádného dlaždiče neslyšel sprostě nadávat. Mívali na kolenu chránič s kůže a taky velmi často z pneumatiky. Klečeli a ťukali.
Pak se postupně začali vytrácet a mozaikové chodníky se začaly záplatovat asfaltem. Trvalo to dlouho, tento záhubný proces. Jednou jsem si kopal do dlaždičky cestou ze školy a jeden pán mě pokáral: "Víš, že jedna dlaždička stojí padesát halířů?" Měl pravdu, ten pán. Často jsem na něho vzpomínal, když jsem pozoroval, jak mizí mozaiková dlažba z pražských ulic, až po ní prakticky nic nezbylo.
Vrátila se, až když komunisti odešli od vesla. A já si říkám - kde se vzali ti chlapi, kteří dnes dovedou takovou dlažbu vyrobit? Kde byli schovaní? Skrývali se pod placatým kamenem v posledních třiceti letech? Mnoho placatých kamenů jsem odkryl, ale žádného dlaždiče tam nenalezl...