Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Tělesné tresty

Čtu, že rodiče umlátí a umučí průměrně padesát dětí ročně - k smrti. Přitom tělesné tresty jsou dnes na ošklivci a nikdo slušný se k nim neuchýlí. Už dlouho ne - mám dvě dospělé děti a nikdy jsem na ně nevztáhl ruku, a jsou to oba po všech stránkách skvělí a úspěšní lidé a jsem na ně hrdý. (Psáno v roce 2004 - poznámka redakce)
Nás bili jako žito.
Dostával jsem na prdel a spolu se mnou i všichni moji spolužáci. Dostat na prdel, to byl normální průvodní jev dětství. Někteří rodiče to samozřejmě přeháněli, měl jsem spolužáka, který dostal nakládačku šlauchem od plynu vždycky, když se jeho fotr ožral a to bylo tak ob den. Pak se z něho stal policajt (z toho kluka).
Něco jako tělesné tresty ale existovalo i ve škole.
V Slapech, kam jsem chodil do první a druhé třídy, se stálo za trest v koutě, za horší prohřešek klečelo na stupínku. Někdy tam klečela třetina třídy. Na Dobříši, kam jsem chodil do třetí, nás jedna taková sadistická čuba mlátila přes prsty pravítkem. Chodili jsme nakrátko ostříhaní, a učitelé rádi kroutili krátké vlásky u uší - nebo tahali rovnou za ucho. Měl jsem spolužáka, jmenoval se Váňa, kamaráda ušatého od přírody, a toho učitelé týrali s obzvláštní sadistickou rozkoší.

Zbytek školní docházky, tedy od třetí až po maturitu, jsem si odbyl na Žižkově, v ústavu dodnes existujícím - na "Slaďárně". Tam už se netrestalo ve třídě, ale na chodbě. Učitelka vyvedla provinilce na chodbu a tam ho zfackovala a pak ho zmalovaného vrátila do třídy. Tak se to praktikovalo i ve vyšších ročnících a mizelo to až když jsme dospěli do gymnaziálního věku.

Jak se na to dívám dnes?
Nehodnotím. Doba je taková, jaká je. Nelze znovuzavést tělesné tresty. Je to minulost. Ale k rodičům něhu nepocítím, když si vzpomenu, jak do mě mydlili. I když uznávám, že to na mě asi v důsledku, sumárně, mělo dobrý efekt. I když teď momentálně nedovedu z rukávu vysypat, jaký.

Vesmír

Ke sci-fi jsem se dostal už jako docela malý kluk. Běhounek, Troska, Lem začal vycházet, z klasiky to byl Verne a Wells. Dodnes jsem si neobjasnil následující záhadu:
Armáda vydávala deník Obrana lidu. V padesátých létech noviny vycházely i v neděli. Někdy koncem této epochy v neděli v OL vycházel na pokračování americký sci-fi příběh. Vystupovali v něm dobrodruzi, kteří podnikli výpravu na planetu, kde se těžil antigravitační kov. Nemohl jsem se dočkat příští neděle, abych se dozvěděl, jak to bylo dál! Muselo to být někdy v létě, určitě jsem to četl o prázdninách - a nedočetl, protože pak začala škola a román mi zapadl za obzor.

O kosmickém výzkumu se začalo mluvit v druhé půlce padesátých let. Na roky 1957 a 1958 byl proponován Mezinárodní geofyzikální rok a během něho měly být vypuštěny umělé oběžnice Země.
O družicích jsem se dozvěděl od maminky.
"Bude to malá koule, asi jako kopací míč, a bude létat kolem Země," vysvětlovala mi. Představil jsem si údolí, nad kterým jsme ve Slapech bydleli. Představoval jsem si, jak se ten kovový kopací míč vyhoupne nad protějším obzorem a poletí nad údolím směrem k nám a pak zmizí za domem, za borovými lesy.
"Poletí tak vysoko, že ji neuvidíme." Maminka o tom četla někde v novinách. Velice jsem se na to těšil. V časopisech se objevily první zprávy o pokusných raketách, pochopitelně sovětských. O amerických jsem četl myslím jen jeden článek - ve starém ročníku Junáka. Časopisy typu Junák, Vpřed a Mladý hlasatel byly mezi dětmi nesmírně vážené a ceněné a každé číslo bylo čteno znovu a znovu. Tam psali o raketovém výzkumu - muselo to být někdy v roce 1947!
No a pak Sověti vypustili 4.10.1957 první Sputnik.
Ale o tom až příště.

Vesmír 2

Posledně jsem se tu mínil o Mezinárodním geofyzikálním roce. Tehdy poprvé v mém životě se oficiálně psalo a mluvilo o Američanech jinak, než výhradně v zavile nepřátelském duchu. Už to neměli být nepříčetní pijáci těžkého alkoholického nápoje Coca Cola, v bílých kápích Ku Klux Klanu, větším dílem umírající hladem na ulicích. Byli to partneři v mezinárodním vědeckém projektu! Propaganda ale dostala nové obrátky, když se Američanům začalo nedařit vypustit oběžnici Země. V novinách a časopisech otiskovali moc rádi snímky vybuchujících raket Redstone - a pak přišel 4.10. první Sputnik. Obrovská radost zavládla mezi propagandisty. Kosmický úspěch byl interpretován jako důkaz převahy systému. I jindy rozumní lidé vážně rozumovali o tom, že jenom řízené státní hospodářství dokáže zorganizovat tak kolosální podnik, jako je jsou lety do kosmu. Kapitalismus se svým neřízeným systémem je příliš roztěkaný na takovou věc. Vanguard I. se Američanům podařilo vypustit až 17. května 1958. Je zajímavé, že tento satelit je pořád ještě na oběžné dráze, je to nejstarší člověkem vytvořený objekt v kosmu a zůstane tam ještě stovky let (viz jeho webovou stránku, vykonal už ve vesmíru cestu dlouhou 9986530350 km - k 21.10.2004, 6.24).

Kosmické závody začaly. Moji generaci zasáhly - pro mne poznamenaly závěr padesátých let, fascinovaly mě po celá šedesátá léta a třebaže už ve srovnáním s tím, co bylo, mě vlažně zajímají dodnes. Založil jsem si tenkrát "kosmickou kroniku" (ještě ji mám někde schovanou) a do ní jsem si zapisoval události a lepil obrázky. Konečně se v té šedé, úmorně dusivé době něco zajímavého stalo!

Mimopchodem, čtu na té webové stránce, že byly vyrobeny tři Vanguardy, stály 125 tisíc dolarů všechny tři a při vývoji a výrobě se podařilo doladit produkci tranzistorů a slunečních článků...