Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Šumáky

U šumácích tu už psal Šaman, zdá se, že vzpomínku na tuto pochutinu nosíme v sobě všichni jako něco mimořádně vzácného - kdo šumák pamatuje, září, když se o šumáku zmíním.

Šumák, neboli šuměnka. Nasypalo se to do vody a ono to zašumělo, nahoře se udělala bílá čepice a vznikl bublinkatý nápoj červené nebo žluté barvy, dokonale chemické chuti. Matky nerady viděly šumáky, protože se obecně vědělo, že šumáky leptají žaludeční stěnu. Nedivil bych se, kdyby leptaly celý trávicí trakt!

Bývaly různé šumáky. Některé byly v pytlíčcích v podobě jemných krystalků - neklame-li mě paměť, na pytlíčku byl namalován kuchaříček v bílé čepici, s nadšením ve tváři lemtající božský nápoj šumák.

Šumáky se vyskytovaly nejčastěji v podobě kostek. Některé byly kropenaté, tedy obsahovaly jak barvivo a cukřivo, tak šumivo v jednom kompaktním celku, jiné ale byly ve dvou kostkách. Jedna s barvivem, cukřivem a chutivem, druhá byla jedovatě bílá a ta byla původce šumění.

Šumák skýtal největší rozkoš při lízání. Byla by zajímavá statistika, kterou už nikdy nikdo neudělá, kolik šumáků bylo sypáno do vody a kolik bylo lízáno. Měli jsme odřené, nepřirozeně červené jazyky! Lízaly se obě kostky najednou, ale postupně, jak člověk propadal této mánii, přikláněl se k bílé kostce na úkor kostky barevné. Zvrhlíci - i já se stal zvrhlíkem - nakonec zahazovali barevnou kostku a kdo dopadl tak, jak já, chroupal bílou kostku. Odtud byla cesta k těžkým žaludečním potížím velmi krátká.

Šumáky měly obchodní název TIKI, nevím, co to znamenalo. Naposledy jsem se setkal se šumáky na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem dělal grafika v novinách a konzumoval šumák po litrech. Teď, při psaní, jsem se podíval přes Google, jestli šumáky přežily do jednadvacátého století. Ano, nabízí je na př. firma Matyska a.s. v Bystřici pod Hostýnem coby "instantní nápoj". Bože můj, instantní nápoj, to jsou mi konce!

Pražírna kávy

Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí.

K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo na zem, bylo nutno ho nalézt, očistit a vrátit do kafemlejnku. Otec mlel kávu ručně, v dřevěném kafemlejnku, pak v tureckém - byl to mosazný válec se zalamovací kličkou, těžko se dal sevřít rukama, otec ho musel tisknout i mezi koleny a mlel a mlel, až umlel. Měl taky pražicí aparátek - plechovou kouli, do které se zrnková káva nasypala a nad plynovým plamenem se koule točila klikou, káva se dopražila a pak teprve ji otec sypal do kafemlejnku.

Takovou pražírnu mohl mít doma každý druhý. Speciální ale byla na Jungmannově náměstí, hned vedle vchodu do Františkánské zahrady. Lidi tam stáli frontu u okénka a uvnitř byly pražicí pícky. Na výlohou byly vystavené pytle s kávou, jutové, s exotickými nápisy. Byl tam i pytel se zelenou, zcela neupraženou brazilskou kávou. Ten pohled mě fascinoval. Cizina, zahraničí, to pro mne bylo cosi tak nedosažitelně vzdáleného jako Aldebaran. Tady, za sklem pražírny, byl hmatatelný důkaz toho, že cizina není něco jen tak smyšleného, o čem se v novinách píše, jak je to tam strašné. Ten pytel byl důkladný, kávová zrnka lesklá, skoro se k nim dalo skrz sklo přivonět.

Pokud ovšem jejich vůni nepřebila vůně kávy právě se pražící.

Tahle vůně nakonec způsobila zánik podniku. V první fázi připevnili na fasádu komín, plechovou rouru, vyvedenou nad střechu, aby odváděla páry z pražírny pryč. Roura byla dole otevřená a kapala z ní olejovitá tekutina, zřejmě vysrážený olej z kávových zrn. Nakonec krám zrušili.

Dnes by ho už nikdo neobnovoval. Proč taky? Pytlíky s kávou jsou dnes neprodyšné, tlakované, a mletá káva je v nich voňavá... skoro tak, jako ta, kterou tatínek umlel z čerstvě upražených zrn.