Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Staré časopisy

Ač jsem prožil za bolševismu větší díl života (a ten poměr sotva kdy zvrátím k lepšímu), mnohé nechápu, například jak to, že po celou dobu bolševismu byl "nedostatek papíru" a hned, jak šli bolševici od válu, bylo papíru na tisk knih a časopisů dost a je ho dost dodnes, třebaže se všeho tiskne víc než dřív a taky byrokracie s papíry je třikrát tolik než za komunistů. Ale to mi asi neřekne nikdo.

V dětství jsem čítal Pionýra - to byl obrázkový měsíčník pro můj věk. Dostal se mi do ruky, když v něm vycházel román Vladimíra Babuly Planeta tří sluncí s obrázky Zdeňka Buriana. To byl jeden z impulsů, které mne postrčily na dráhu sci-fi, četba tohoto Babuly, pak ovšem Běhounka a J.M. Trosky, toho jsem však znal z předválečných a válečných knižních vydání. Signály z Vesmíru, Planetu tří sluncí a Přátele z Hadonoše jsem hltal s hořícíma ušima. Mnohem později jsem četl to originální časopisecké vydání Přátel z Hadonoše - proboha, to byla příšerná komunistická agitka! Ono to celé bylo pěkné svinstvo, ale ti Přátelé z Hadonoše, to byl mnohem větší humus, než to, co například tehdy psal Stanislav Lem ve svých Astronautech a v Mracích Magellanových. A to je co říct. Jenže tenkrát nám to nepřišlo, četli jsme to jako dobrodružný příběh a politika stékala jako kapky po gumáku.

Vůbec nám nepřišlo divné to střídat s četbou starých časopisů. Byli to především Junáci, Vpředy a Mladí hlasatelé. Taky jsem později konfrontoval tu dětskou četbu. V Mladém hlasateli vycházel dobrodružný román, špionážní tématika. Chlapec se zaplete, vyskytne se tam bídák,je to jasný agent gestapa. Jenže pak přišel Mnichov a po něm březen 1939 a gestapák zůstal gestapákem, ovšem ukázalo se, že je to sympatický mladý kriminalista, odvážný, skvělý střelec z pistole parabellum, který hravě odhalil svinské židovské spiknutí. A pak tam taky byl článek Poznáváme uniformy našich nových německých přátel a tam byly obrázky, jak vypadá poručík od SS a čím se liší frajtr od pěchoty od... a tak dále.

Taky mi to tenkrát nepřišlo divné.

Mimořádně populární byly mezi dětmi comicsy, ty vycházely, teď nevím přesně v čem, snad ve Vpředu? Pepek námořník, Kukuřičný Oskar a Karbanátkový Wimpy, to byly postavy našeho dětství. A kamarádily se v našich snech s Ferdou Mravencem, neohroženým to stachanovcem a úderníkem.

Korejská válka

Byla to doba prošpikovaná politikou a ta politika byla prošpikovaná nenávistí. Vždyť sám základ ideologie komunistů je třídní nenávist a to zůstalo dodnes. Korejská válka bylo asi to první, co jsem začal jako dítě vnímat. Bylo mi pět, kdy v roce 1950 začala. Až po mnoha létech jsem pochopil, co dokázala komunistická propaganda. Tuto stoprocentní a jednoznačnou komunistickou agresi dokázala obrátit na ruby a vyložit ji jako "agresi Spojených států proti korejskému lidu". Dodnes jsou lidé, kteří této verzi věří. Prezident Truman byl zobrazován v novinách a na plakátech jako vyhublý skřet s krvavýma rukama, jeho pomocníkem byl generál McArthur, metající kolem sebe bomby. Mistrem propagandy byl malíř Antonín Pelc. Ten uměl Trumana a McArthura kreslit nejlíp, znal americké reálie, vždyť pobýval v USA po celou dobu války, takže jeho obrázky z New Yorku, kde se povalují lidské trosky opilé cocacolou (všichni jsme věřili, že Coca Cola je alkoholický nápoj horší než všechny ostatní kořaly) byly obzvlášť věrohodné.

Přispíval k tomu postoj intelektuálů ze západní Evropy. O jejich demonstracích a protestních akcích referovaly noviny velmi pečlivě, o to snadnější bylo věřit domácí propagandě. Vždyť i v Paříži lidé pochodují v pevných šicích s nápisy RUCE PRYČ OD KOREJE! Korejskou vlajku jsme jako chlapečkové malovali do školních sešitů, tu vlajku, která dodnes vlaje nad branami koncentráků nešťastné země.

Režim vymyslel akci bagr pro Koreu. Jakoupak hlavu asi napadl! Ve státě, kde vše patřilo Jim, lidé měli sbírat korunu po koruně, aby se koupil bagr a poslal na "obnovu imperialisty zničené země", poté, co válka skončila. To už nám vrtalo v hlavě, chlapečkům v druhé obecné. Proč po nás paní učitelka chce korunu? Bylo to už po měnové reformě v roce 1953, to jsem chodil do druhé třídy. Proč vláda bagr nepošle, proč ho mají lidi kupovat ze sbírky, a od koho se koupí, a kdo ho vlastně koupí?

Takové otázky se vracely i později, když se naše rodina přestěhovala do Prahy. Na Žižkově je vojenský historický archiv a před ním tenkrát stál tank Lidice (možná tam stojí dodnes, už jsem tudy dlouho nešel). Cedulka hlásila, že ho zaplatili z vlastních kapes čeští a slovenští vojáci bojující v Rudé armádě. I to bylo divné: proč si mají vojáci sami kupovat pro sebe tank? Nebylo koho se zeptat. Učitelů? Směšná představa. Rodičů? Nebylo zvykem klást rodičům takové otázky čpící čertovinou, stejně by neodpověděli.