Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Slapská přehrada

První přehrada ve slapském okolí se stavěla už za války, ve Štěchovicích. Tehdy vzaly zasvé Svatojánské proudy, sklaní průrva, v níž se řeka drala přes balvany. Někdy si říkám, jestlipak by se obnovila krása Svatojánských proudů, kdyby se přehrada vypustila a pokud možno zbourala. O něco výš proti proudu vyrostla v době mého dětství přehrada další.

Byl kolem ní velký ideologický humbuk. Nejen já, šestiletý kluk, ale kde kdo věřil, že je to geniální vynález, taková přehrada. Jednou se postaví a navždy bude dávat zadarmo elektřinu! Muži ze širokého slapského okolí tam pracovali.

Panovala tehdy bdělost a ostražitost a věřilo se, že imperialista by obětoval paži za to, aby byla zničena. Proto ji hlídali samopalníci, a chodec, který šel po hrubé betonové silnici ze Slap dolů k řece, byl důkladně perlustrován. Za pětikorunu si ovšem mohl koupit lístek do autobusu, dělnického pendlu. Ten samopalníci nestavěli. Předpokládalo se, že agent-chodec s ruksakem dynamitu na zádech se do autobusu neodváží.

S tátou jsem jezdíval tím autobusem poměrně často. Měl potíže se zuby a v jednom z dřevěných baráků na staveništi přehrady fungoval zubař. Dopolední pendl vždycky přivedl třicet, čtyřicet mužů a žen s oteklými tvářemi. Fronta se utvořila podle toho, jak kdo přišel do čekárny. Jakmile autobus zakotvil v blátivé prostoře mezi baráky, nastal závod. Všichni utíkali, aby se dostali dřív na řadu. Já fungoval jako předběžec. Měl jsem zvítězit v tomto závodě a držet tátovi místo ve frontě.

V sobotu se nezávodilo. To na poště ordinoval doktor Foustka, kterému všichni říkali doktor Fousek. Měl šlapací vrtačku a pacienti čekali na lavici u stěny a dívali se, jak doktour Fousek šlape na pedál jak chudá přadlena a vrtá a rve zuby.

Když už jsem se dostal k autobusům: mívaly zahrádku na střeše, na kterou vedl žebříček a autobusák nahoru dával kufry. A vzadu tahaly vlečňáky, na lince Praha - Štěchovice velmi často. Betonová silnice na úseku Praha - Chuchle tehdy ještě nestála, jezdilo se po úzké silnici pod Barrandovem, přes zlíchovské šraňky. Jednou šraňky zůstaly nahoře a lokomotiva narazila do vlečňáku projíždějícího linkového autobusu. Ale ani když vlak do vlečňáku zrovna nevrážel, jízda v něm nebyla žádný med.

Strach

Va Slapech jsme žili v závětří a milicionářský dupot tam nebyl moc slyšet. Jen se to všechno zhoršovalo.

Z koloniálu pana Hojáka udělali Bratrství. Kovář pan Dvořák směl ještě kovat koně, ve vsi fungoval i truhlář a kolář a samozřejmě i výrobce rakví pan Pešák, který zhotovil tatínkovi knihovny a mně opravil houpacího koně. V hostinci U Neužilů dál roznášela pivo paní Neužilová a o kus výš po silnici dělal totéž její konkurent pan Zajíček. Taktéž holič pan Vild, někdejší legionář, se staral o vzhled mužských i ženských hlav.

Nejdříve došlo na pana Domesa, drogistu, který vlastnil i benzínovou pumpu a ruční pákou čerpal ze dvou stojanů naražených na plechové barely benzín dvou barev: jeden byl červený, druhý bílý, jeden dražší, pro soukromníky, druhý nedaněný, pro státní auta. Obchod mu sebrali a pověřili ho vedením drogerie v sousedních Štěchovicích, kdežto štěchovický drogista musel dojíždět do Slap.

"Že mi to sebrali, chápu a musí to asi bejt. Proč mě ale buzerujou, abych jezdil do Štěchovic?" hněval se.

Pak zavřeli faráře z nedaleké Buše, protože neopatrně kázal, a ze vsi zmizela rodina, tuším, Kropáčků, protože Kropáčkovic kluk namaloval na zeď rovnici, kde na levé straně rovnítka byl hákový kříž a na pravé kladivo se srpem.

O něco později, to už jsem chodil do školy, rozhlas vysílal proces se Slánským. Hrozně mě zajímalo a líbilo se mi, že zločince pochytali a pověsili. Ve škole jsme vyfasovali štětečky a černou tuš a zamalovávali zmínky o velezrádcích z čítanky. "Nalistujte stranu sedm, škrtněte řádku jedenáct a dvanáct. Strana devět, řádka tři. Strana jedenáct, od začátku až po slovo vítězství." Líbilo se nám, že smíme malovat v učebnici a rvát z ní obrázky. Rodiče se mnou ty pocity plně nesdíleli.

Z vesnice zmizela rodina Bondyů, které patřil a dnes už prý zase patří slapský zámek, a přestali jezdit Košínovi. Táta pořád ještě chodil na politické hovory k panu Nechvátalovi, trafikantovi, který si živnost vysloužil střepinami, jež se mu zasekly do těla někde na Piavě a tropily mu kruté bolesti při každé změně počasí. Já musel čekat venku před trafikou, abych neslyšel.