Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Sáňkování v Riegráku

Loni v říjnu jsem dostal hezký mail od pana V. Hejdy, který mi připomněl mnoho dalších vzpomínkových střípků. Jeden mě ale zmátl - on se zmiňuje o "sáňkování v Řehořově ulici". Tahle ulice byla u nás za rohem, ale nepamatuju si, že jsme v ní někdy sáňkovali.

Jo, to ulice U Rajské zahrady, to bylo jiné sáňkovací kafe!

Sáňkovalo se především v Riegrových sadech. Dráha vedla kolmo na vrstevnice, začínala nahoře na cestě u sokolského stadionu a vedla dolů až k vchodu z Italské ulice, vedle Vily Terezy, kde za první répy bylo špionážní centrum Kominterny maskované coby sovětská ambasáda a za nových časů vojenská správa pro Prahu - tehdy - XI, později Prahu 3. Sáňkovalo se masivně, stovky sáněk byly ustavičně v pohybu. Jízdní dráha se postupně měnila v ledovku a kdo nezvládl stroj, narazil někdy do stromu a pořádně si natloukl. Obdobná dráha byla "o číslo dál" v Rajské zahradě. Ta bývala z dětského hlediska skutečně rajská, v padesátých létech. Byl to zanedbaný kout města, samá skrývka, samá jáma v zemi, až někdy koncem padesátých let, tam vznikl regulérní park, oplocený, s hlídačem a podobnými nechutnostmi.

Z mého dnešního hlediska ale nejúžasnější atrakcí byla ulice U Rajské zahrady. Už dříve ve Zlatých padesátých jsem se zmiňoval o bobech. Zopakuji, že to bylo prkénko formátu o málo větším než A4, které mělo vespod přibité brusle. Některé boby byly prosté (takové jsem měl já - měl jsem k prkénku připevněné brusle na kličku, o těch bych se taky měl někdy zmínit!), jiné luxusní, od tatínka vyrobené, s bruslemi "kanadami", polstrované, s držadly po stranách, a dokonce i řiditelné, s dvěma deskami a dvěma páry bruslí. Na bobech jsme jezdili po vozovce ulice U rajské zahrady,která byla naprosto zledovatělá. Boby dělaly značný hluk - a byla to velkolepí kavalkáda, když jsme se valili v počtu padesáti, šedesáti bobařů dolů k Penzijňáku. Teď si uvědomuju, že holky mezi námi nebyly - ty občas jezdily na sáňkách, ale že bych viděl holku na bobech, to si nepamatuju.

Mlácení žen

Brzy budou velikonoce a s ním spojený barbarský zvyk mlácení žen pomlázkami. Dělalo se to pochopitelně za mého dětství také. Na Dobříši uměl nejlépe plést pomlázky pan Pluhař, někdejší kočí knížete Coloredo Mansfelda - pletl pomlázky s bambulí u rukojeti, na konci se zužovaly, měly čtvercový průřez. Chodili jsme panu Pluhařovi pro pruty k vrbě, která rostla na břehu rybníka a měla červené pruty. Pan Pluhař se choval přesně tak, jako se to píše v Poláčkově knížce Bylo nás pět, když Zilvarův chudobný otec dělal klukům draka. I pan Pluhař měl plno řečí a dělal okolky.

Dětské koledování s pomlázkami, to byla celkem nevinná věc - s tou výhradou, že se v budoucích mužích vychovávala víra, že se ženy mlátit nejen smějí, ale že je to žádoucí. Chlapi, ti se v tom sadisticky vyžívali (a jistě mnohde i vyžívají). Nejvíc mě štvali chlapi, kteří ani neměli pomlázku, ale prut, tedy rákosku - a mlátili ženy přes holé nohy.

Udělal jsem mnoho nezdoby v životě, ale tohle jsem neprováděl nikdy - asi proto, že se mi to v dětství zhnusilo.

Koledoval jsem ale vydatně, od chalupy k chalupy, jako Ladův koledníček. Byla to redistribuce vajíček - hodně se jich uvařilo pro koledníky a pokud byl v rodině koledník, hodně jich přinesl. To bylo chloresterolu!

Moje maminka měla ráda jidášky, to byly pečené bochánky, mazaly se medem. Už dlouho jsem jidášky neviděl, budu se muset po nich letos o Velikonocích podívat.