Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Postižení lidé

Už dlouho jsem neviděl člověka s vadou páteře, tedy člověka s hrbem. To býval dřív jev ne zrovna častý, ale právě tak ne nijak výjimečný. Nepátral jsem po příčině, ale myslím si, že se dnes dá vada páteře nějak operativně napravit a to je moc dobře.

Staré ženy na venkově mívaly zhroucenou páteř. Byly zalomené někdy opravdu až do pravého úhlu. Ve slapech jsme znávali babičku Kuthanovou. Ta byla takto zlomená v pase. Chodívala do lesa sekat tam "chrastí", tedy such větvičky na podpal. Ty vázala do ohromných otepí, otep naložila na svoji plošinu a drobnými krůčky, podpořena hůlkou, cupitala k domovu.

Zrovna tak zmizely rozštěpy patra a rtu, tedy "zaječí pysk". I to býval za mého dětství celkem běžný jev. Měl jsem spolužáka, který měl rozštěp zašitý, ale nějakou horkou jehlou. Nevzpomínám si, že by se mu třída kvůli tomu posmívala a trápila ho, ovšem jiné takto postižené děti jistě neměly takové štěstí a prožívaly krušné dětství.

Strašná nemoc je padoucnice. Ta jistě existuje dodnes, avšak jsou léčiva, která postiženým účinně pomáhají. Z dětství si vzpomínám na lidi, kteří dostali z čista jasna záchvat. Stávalo se to v biografu, zřejmě důsledkem stroboskobického efektu. Ten člověk sebou zmítal a křičel a měl pěnu u úst a když se mu to stalo uprostřed řady, byla to srdcervoucí scéna, když ho biletáři rvali ven a on se chudák chytal křesel a kopal kolem sebe. Zažil jsem to několikrát a byl to pro dítě otřesný zážitek. I na takové věci vzpomínám, když mi někdo dnes vykládá o idylických starých časech.

Auta 2

O autech jsem tu už psal , o autech na dřevoplyn, o červeném a bílém benzínu, o autech s šesti okny. To byly vzpomínky vesnické. A ve městě, kam jsme se přistěhovali v roce 1954?

Dnes, když jdu po ulici, snažím se rozpomenout, jak ulice vypadaly bez aut. Tenkrát prakticky nebyla žádná auta. Auto zaparkované na ulici u chodníku? Naprostá vzácnost. Spíš byla poschovávána po dvorech a v garážích. Bydleli jsme na Žižkově. Kousek od naší školy na Sladkovského náměstí bydlel motocyklový závodník, tuším že se jmenoval Čížek. Měl auto, už si nepamatuju značku, barva byla stříbrná, chodili jsme se dívat na auto!

Občas se objevovala podivuhodná auta. Dokonce u nás před školou občas parkoval automobil Messerschmitt - to je dnes absolutní rarita (viz webovou stránku). Jak se tahle rarita dostala za železnou oponu? Bůh ví. Doma se vyráběly tudory, později sedany. Tudory: existovala i verze terénní, jakýsi džíp, používala to policie. Pochopitelně že se na ulici občas objevil skutečný americký džíp. Ten byl vždy předmětem zájmu a obdivu a tyhle džípy pomáhaly po celou dobu bolševického režimu udržovat pozitivní vztah k USA.

Velikou pozornost budily i automobily cizích ambasád. Nejraději jsem měl "station wagon" americké ambasády, to byla auta "combi", která měla ten "wagon" napůl dřevěný, bylo to dřevěné žebrování, viditelné zvenčí, ten auťák byl kostkovaný!

O autech pojednám ještě příště.

Auta 3

Posledně jsem tu psal o autech,jaká jsem v dětství vídal na ulici. To jsem ještě zapomněl na vyhynulé značky, jako byl Borgward nebo Panhard. Nakousl jsem ale i domácí výrobu, nejdřív to byly tudory (nástupce škoda popularu), pak sedany a konečně spartaky a octavie, to vše od škody.

Tatra vyráběla skvělé "osmičky", později tatraplány, klasicky papalášské auto, jež nahradila T603. Ovšem ten hnusný stalinský režim, ten je nerozlučně spjat s tatraplánem, v něm taky jezdili ti mužové v kožených kabátech, soudruzi zatýkající soudruhy, a samozřejmě ještě raději nesoudruhy.

Po celou dobu režimu byly problémy s výrobou aut. Vždy byl pořadník a navíc byly poukazy. Kdo nechtěl čekat několik let v pořadí, mohl se zasloužit a pak dostal poukaz od závodní organizace KSČ a pod.

Do republiky se vozila i auta ze Západu - jedny z prvních byly renaulty 4CV a fiaty 600. Jednou psali ve Večerní Praze, že jsou problémy s výrobou škodovky spartaka a že ti, co jsou v pořadníku na forhontě, mají na vybranou, zdali budou čekat anebo zda se spokojí jako náhradním řešením s fordem anglií.

Tenkrát jsem si říkal, jestli byl někdo tak blbej a počkal si na spartaka a nevzal toho forda. Zajímá mě to ostatně dodnes.

Ta auta stála - nominálně - velmi málo, kolem dvaceti tisíc. Ovšem platy byly taky hodně nízké, kolem tisícovky. Těžko ale posuzovat, do jaké míry byly automobily "dosažitelné" normálnímu člověku. Každopádně, aut bylo pramálo. Vzpomínám, jak jsem jednou stál s tatínkem na rampě Muzea na Václavském náměstí a dělali si statistiku: průměrně jela po Václavské náměstí, po celém náměstí, současně tři auta a to bylo v době dávno před tím, než kridioti na magistrátě zničili dopravu ve městě a mohlo se jezdit všude (včetně Karlova mostu, což bylo, uznávám, velmi kuriózní).