Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Plynové lampy
Včera večer jsem projížděl na motocyklu Suzuki Malou Stranou a vzpomněl jsem si, že magistrát má v úmyslu obnovit plynové lampy. Zatím jsem žádné nové plynové lampy neviděl, tak aspoň mohu zavzpomínat na ty staré.
Dnes už si nevzpomenu, kde všude byly - rozhodně ale na Malé Straně a speciálně na Kampě se držely nejdéle. Plynová lampa měla z dnešního hlediska jednu zvláštnost: hořela pořád, i ve dne. Přes den v ní hořel maličký ohýnek. Když se smráklo, přišel lampář s tyčí opatřenou háčkem. Z lampy vyčnívalo drátěné oko. Lampář zachytil háčkem oko, zatáhl, ten plamínek se zvětšil a tím rozžhavil keramickou baňku, říkalo se jí punčoška. Za byla zdrojem světla plynové lampy. Ráno zase přišel lampář a očko zatáhl a plamen se zmenšil a tak to šlo den po dni, celý rok, bez ustání.
Všude jinde bylo světlo žárovkové, ovšem bídné, mžouravé. To až na přelomu padesátých a šedesátých let byly zavedeny výbojky. To bylo obrovské zlepšení - dělal jsem tenkrát první pokusy s fotografováním a od té doby bylo možné bez problémů fotografovat i noční ulici! Zpátky k těm plynovým lampám. Četl jsem, že nové plynové lampy mají mít nějaké dálkové zažínání a zhasínání. Chápu,že by se dnes těžko hledali poctiví a svědomití lampáři, kteří by za malý peníz chtěli dělat takovou práci - sice jednoduchou, ale vyžadující naprostou spolehlivost. Jsem také zvědav na výtvarné řešení těch lamp. Plynové lampy, jak jsem je znal já, měly design - odhaduji - z první republiky. Nevypadaly zas tak moc archaicky: současné lampy, jak je známe z historického jádra, pocházejí svým designem z devatenáctého století, jen ten vnitřek mají moderní! Uvidíme, a přiznám, že se na plynové lampy moc těším.

Chrousti
Za chvilku budou prázdniny. Moje vzpomínání na prázdniny je neodmyslitelně spojeno se sbíráním chroustů. Už léta letoucí jsme neviděl brouka zvaného chroust - teď na výletě do Francie jsem zahlédl cosi, co jsem se domníval, že by chroust mohl být.
Připomenu, že chroust je brouk dosti veliký, s tvrdými hnědými krovkami. Živí se listím, jeho název snad pochází od chroustání. Byl tedy chápán jako bytost zlovolná, jako "škodlivý hmyz". Tenkrát byla příroda důsledně dělena na přírodu "škodlivou" a "užitečnou", přičemž "škodlivá" byla vystavena nelítostnému šikanování. Všechny šelmy byly vnímány jako "škodlivé" a samozřejmě i chrousti. Děti byly nabádány, aby chrousty sbíraly, tedy lapaly a zabíjely. Hnusno přiznat to, ale dělo se tak. Děti rády uposlechnou pokynu "znič toho" a "zahub ono".
Chlapečkové letory zlobivé dělali s chrousty dvě alotria. Jednak házeli chrousty holkám do vlasů a radovali se, jak strašně holky vřeští. Bodejť by nevřeštěly, chudák chroust, zamotaný do vlasů, se chtě vymanit a protože měl ve svých nožkách dosti značnou sílu, dělal to vehementě a postiženou musely jeho únikové pokusy značně tahat.
Druhá pochybná zábava se jmenovala "rádio". Chroust uzavřený v krabičce na sirky lomozil a bzučel a vydával zvuky.
A pak najednou šlus a šmytec, chrousti zmizeli. Nevím, jak komu, ale mně se po nich stýská. Nestýská se mi po sviluškách ani jiných hmyzích hnusácích, kteří ubližují kytičkám, po všelijakých těch obalečích, likvidujících celá stromořadí kaštanů čili jírovců. Ale třeba se bude stýskat někomu, kdo bude za padesát let vzpomínat na "zlatá nultá".