Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Muzika, písničky

Na populární hudbu té doby mám vzpomínky jen matné, jsem velmi nemuzický, nedovedu zpívat, natož pak hrát na nějaký nástroj. Vzpomínky na první půlku padesátých let mám zcela vygumované v tomto smyslu - jen s tou výhradou, že ve vesnici Slapy namontovali tlampače a občas vyhrávala po vsi muzika, samozřejmě dechovka. Vesnice s tlampači, to byl, myslím, typický příznak té doby.

V té další etapě, už poté, co se naše rodina přestěhovala do Prahy, to bylo jiné. Předmětem zbožnění mé generace bylo rádio Luxembourg, zvané "laxík". Milovali jsme ho, neboť "vařil" - vaření, to byl výraz pro správné hraní. Občas z něho byl slyšet rock´n roll - ten ovšem byl předmětem největšího obdivu. V tomto smyslu nezapomenutelný zážitek, ovšem už z konce padesátých let:

V Praze bylo maďarské kulturní středisko v tzv. Pavilonu Myslbek na Příkopech, tam, kde je dnes obchodní centrum. A tam prodávali gramofonovou desku s rock´n´rollem! Nebylo to k uvěření - že by v krámě prodávali rokec? A bylo tomu tak.

Nezapomenu na pustou halu, uprostřed stoleček, u stolečku na židli ženská osoba, na desce štos desek, samozřejmě 78 otáček/min, tedy rozbitných. Myslím, že ta deska stála 10 Kčs. Nesl jsem si tu desku jako svátost - a lituju, že jsem s ní tak nezacházel i dál, rád bych si ji poslechl. Brzy na to se prodávala deska s rock´n´rollem i v kulturním středisku polském, v Jindřišské ulici. Zvlášť na toto kulturní středisko bychom měli občas vzpomenout v dobrém. Jelikož polští bolševici nebyli nikdy tak strašní, temní a tupí imbecilové jako čeští bolševici, polské kulturní středisko bylo oázou relativní svobodomyslnosti v temnu, jež vladařilo od roku 1945 a obzvláště pak od roku 1948 do 1989 v Praze.

Z populárních písniček byl první, který zasáhl moji generaci, šanson o Cestářovi. Dnes nechápu, proč nás Cestář tak vzal. Ale vzal...

Kupované hračky

Před časem jsem tu psal o hračkách samo domo, tedy dětmi vyráběných. S čím jsme si hráli v padesátých létech?

U tohoto tématu asi vydržím na několik pokračování, protože mi čtenáři jistě mnohé hračky té doby připomenou. Takže výkop: Samozřejmě že to byli sádroví vojáčci. Obvykle to byli vojáčci ve funkcích nebojových, tedy voják kráčející, voják v pozoru stojící. Výjimkou byl voják s kulometem. Později jsem se divil, proč je to kulomet typu Maxim, s vodním chladičem hlavně. A ještě později jsem se dozvěděl, že původně to byli vojáčci wehrmachtáčci, těm se po válce trhaly hlavičky a nahrazovaly se hlavičkami s přilbami nového režimu.

Další militární hračka byla puška špuntovka. Byla to, pokud si dobře pamatuju, dvojhlavňovka, skutečně se špunty připevněnými k hlavni provázkem. Zbraň se natáhla, uvnitř byly písty, ty po stisknutí spouště vyrazily špunty ven a udělalo to ránu.

Po celou dobu bolševického režimu - až do převratu a po převratu dodnes, pokud vím, se vyráběl stejný typ plechového autíčka na klíček - americký džíp. Po válce byl v barvě khaki s bílou hvězdou na kapotě, pak samozřejmě se odamerikanizoval. U sousedů na venkově měli dokonce šlapací auto - džíp, bohužel rozbité. Já měl taky šlapací auto, tříkolové, s mizerným volantem, který se ulomil a musel jsem auto řídit jakýmsi kovovým střepem, který z volantu zbyl.

No, pro tentokrát skončím koloběžkou. Přirozeně že jsem měl koloběžku, s chromovými blatníky a odpruženým předním kolem. Co jsem ale nikdy neměl a jiní kluci měli, to byla koloběžka s bantamy, tedy s nafukovacími koly. To byla velká frajeřina a kdo takovou koloběžku čili kolobu měl, byl na ni velmi hrdý. Napadá mě teď spousta dalších hraček, ale o těch příště.