Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Lidské vztahy
"Onehdy jsem slyšel, že "dřív", rozumějte za komunistů, byly mezi lidmi lepší "mezilidské vztahy". Už dlouho jsem neslyšel tak velkou pitomost!
Převládající nálada byla totiž strach. Záleželo samozřejmě na tom, kam člověk patřil. Kdo patřil k "vítězné třídě", tedy fakticky ke skupině kovodělníků a horníků, pak asi strach nemusel mít, ale už partajní funkcionáři strach měli a jaký! Často o holý život.
Toto ovšem jsou moje vzpomínky a jako kluk pěti až patnáctiletý jsem pochopitelně žádného bafuňáře neznal. Atmosféru strachu jsem vnímal okrajově. Rodiče před dětmi nemluvili o politice, to se opravdu nedoporučovalo. Stalo se třeba, že můj otec přede mnou komentoval Stalinův pomník v tom smyslu, že je to obluda a hnus. O pár dní později jsme se učili o pražských pamětihodnostech a Stalinův pomník paní učitelka uvedla coby pamětihodnost číslo jedna, jak jí určovaly osnovy (doklad české posranosti - dokončen byl v květnu 1955, tedy dva roky po smrti nejhoršího vraha lidských dějin a stržen až o sedm let později). Já, pitomec, jsem se přihlásil a namítal jsem, že to žádná pamětihodnost není, nýbrž obluda a hnus, neboť to říkal tatínek. Paní učitelka pak prosila mého otce, aby si přede mnou dával pozor na hubu, že by nějaké dítě to mohlo prásknout doma a rodič-udavač by mohl všechno bonznout tajné policii.
Navíc nikdo nevěděl, na koho mohl narazit. Pozoruhodné množství lidí patřilo k doslova zuřivým komunistům - a z nich se, pak během času často stávali obrodáři a progresisté a nejednou i disidenti. Z kohokoli se mohl vyklubat bolševik. Namátkou vzpomínám, jak jsem byl s tatínkem vítat maminku na Masarykově nádraží po návratu z Polska, bylo to tuším někdy v roce 1957. Koupila mi tam na trhu plechovku cocacoly, věděla, jak jsem na ni zvědavý, slyšel jsem o ní, četl jsem o ní, ale nikdy neochutnal ani kapku! Ukazovala mi ji na peróně. Šla kolem ajznboňačka. Nenávistně pohlédla na plechovku, na matku a pak se obrátila na mě:
"Pořádně se po tom americkým svinstvu poser!"
Neposral jsem se. Chutnala skvěle, řekl bych dokonce, že byla mnohem kvalitnější než to, co se prodává dnes. Taky plechovka byla důkladná - žádný tenoučký plíšek, ale pořádný plech, co se musel otevřít otvírákem!
Mezilidské vztahy rozhodně lepší nebyly, zato plechovky, ty ano.

Stereokino
Dnes jsme si povídali o stereo biografu IMAX. V paměti z dětství uvízla vzpomínka na jakýsi pokus se stereem v kině Praha v Praze na Václavském náměstí. Nebyl to ovšem jediný pokus. Na pouti se v padesátých létech ještě provozovaly jakési kukátkové produkce. Byly to samozřejmě též stereoobrázky, přičemž existovaly i stereoobrázky pikantního obsahu přístupné od 18 let. Pak tam byly i produkce jakoby filmových záběrů. Byly to záběry rozkopírované na papírové kopie, myslím dokonce , že se snad točilo i klikou a obrázky se míhaly před očima a viděli jsme, jak Larry padá do kádě s vápnem a tak podobně.
Stereokino Praha ovšem byl normální biograf. U vchodu bylo nutno si půjčit brýle, s jedním červeným a druhým modrým sklíčkem. Kauce na vrácení brýlí byla snad dokonce 50 Kčs, to byla astronomická suma v té době! Samozřejmě, že sumu po skončení vrátili. Promítali jediný film - dokumentární film o sportovním atletickém podniku Rošického memoriál. Diváci měli nejraději záběry, kdy koulař vrhá kouli do publika nebo když oštěpař vrhal oštěp jakoby do publika. Pak všichni uhýbali hlavami a o tomto nevšedním záběru pak vedli vzrušené diskuse.
Byl jsem se na tu náramnou podívanou kouknout s tatínkem, ten kauci zaplatil. Jiní spolužáci takové štěstí neměli - a byli se na Rošického memoriálu podívat bez brýlí. To ovšem byla podívaná poněkud rozhozená barevně. Tvrdili, že je to tak lepší. Možná, že jsem jim tak trochu i záviděl, to je takový ten sawyerovský efekt.