Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Kedsky

To jsem se dozvěděl až z četby knížek Jaroslava Žáka, že se slovo označující specifický druh bot píše kedsky - vyslovováno kecky. Nosil jsem je celé dětství: kombinace plátna a gumy, přičemž jak plátno, tak guma byly barvy hnědé. Bylo to určitě ještě v padesátých létech, kdy přišly na trh čínské kedsky. Ty byly o něco dražší (tak o korunu, dvě, odhaduji), a byly modro-bílé, plátno modré, guma bílá, jakož i tkaničky byly bílé. Sebedbalí nositelé čínských kedsek udržovali bělost gumy v čistotě kartáčem a křídou. Ale co s tkaničkami? ty se při sebepečlivějším nošení zaprášily a umazaly. Jednoduchá pomoc: barvily se křídou! Vznikly různé systémy, jak bílé tkaničky čínských kedsek zavazovat - buď křižmo, anebo příčně, do žebříčku. Z internetu se dozvídám, , že originální Keds boty se vyráběly od roku 1917. Byly to první - anglicky - sneakers, něco jako "plazivky", chodilo se v nich tiše, tehdy byly boty kožené a klapaly a vrzaly. Od roku 1979 firma Keds spadá pod Stride Rite Corporation. To ovšem jsme tehdy netušili. Kedsky byly pro nás kecky a vynalezli je nejspíš Číňané. Kdo jiný, když čínské kedsky byly nejlepší!

Čepice

Teď asi budu tápat - až do roku 1953 žila naše rodina na venkově a tam byly poměry jiné než ve městě, poměry a tudíž i móda. Klasická rádiovka byla časem pokládána za vysloveně venkovský hlavokryt, ale je možné, že původně se nosila i v Praze.

Rádiovka se lišila od baretu přísnou symetrií, byla tedy kulatá a nahoře měla stopku. Nezbedové své kamarády dráždili tím, že jim chytali rádiovku právě za tuto stopku a nazvedávali ji. Rádiovky byly nejčastěji barvy odpudivě hnědé, též temně (špinavě) modré. Rádiovka nikdy nebyla veliká - a vesničtí mládenci ji rolovali směrem ven, takže nakonec jim seděla na špičce temene. Zarolovaná rádiovka byla ovšem vysloveně venkovskou módou.

V zimě se nosil kulich později zvaný zmijovkapodle zubatého dekoru. Kulich, čepice s bambulí, dole ohrnutá, za tuhé zimy stáhnutelná přes uši. Nezbedové stahovali kulichy přes oči. Kulichy byly barvy šedavé a musely mít onen zmijovitý dekor, kdo by snad měl jiného kulicha, vystavil by se posměchu. Ostatně, jakási uniformita hodně patřila k tehdejšímu stylu života.

V druhé půlce padesátých let se začaly nosit jakési kšiltovky ze zeleného nepromokavého plátna, s ohrnutým okrajem - a bylo ctí majitele čepice vetknout do okraje maximální dosažitelný počet odznaků, zvláště pak odznaků sportovních klubů. V naší třídě nosil tuto čepici žák Vácha, ten tam měl odznaků tolik, že jeho čepice mohla vážit jistě přes kilo. Úměrně velké vážnosti se Vácha těšil.

Závod míru

Dodnes se jezdí cyklistický Závod míru, letos se pojede už po 57. od osmého května do šestnáctého (psáno v roce 2004, v posledních letech se z finančních důvodů závod už spíš nekonal než konal – pozn. redakce). Asi někoho zajímá, ale tenkrát, v padesátých létech, to byla událost, na kterou jsme se těšili, jako se dnes lidé těší na mistrovství světa v hokeji. Neměli jsme kola - pořádali jsme Závody míru v běhu - běhalo se kolem rozlehlého bloku naší školy. Měli jsme týmy, každý měl svoji vlajku, byl to dotek zakázaného ovoce, když se tým pyšnil anglickou nebo francouzskou vlajkou! Ano, v Závodu míru startovali i jezdci Odtamtud, ze zakázané zóny zpoza hranic, o které se oficiálně vyprávěly jen ty nejhorší věci.

Před školou jsme měli křídou namalované obdélníky na chodníku, to byla "depa". Nezávodila celá třída: jen nejzdatnější běžci - samozřejmě to jsem nebyl já, s mýma krátkýma nohama a tlustým zadkem. A když pak skutečný Závod míru projížděl Prahou, to byla událost prvotřídní. V tom šedivém nudném městě, kde se nikdy nic nedělo, byl cyklistický závod úžasná atrakce. Utkvělo mi v paměti, jak jsem jednou si vydobyl flek na vyvýšeném místě někde u Prašné brány v hustém davu lemujícím dráhu pro cyklisty. Pak profrčel peleton, dodnes slyším svist galusek, někde vpředu se cosi zažlutilo. Nejspíš to byl Němec (hodný, východní) Schur, hrdina té doby. Závod se jezdil mezi Prahou, Berlínem a Varšavou, každý rok jinudy. Letos se pojede z Bruselu do Prahy. Tak tohle by nebylo tenkrát možné. n by ten Schur možná před hranicemi zahnul.