Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Jízdní kola

Jezdím teď v létě hodně na kole - po Praze to jinak skoro nejde. Zajisté se jezdívalo dříve také.
Dokud jsme bydleli na vesnici, nepamatuji se, že by některý kluk, natož holka, měli dětské kolo. Jakmile dítě odrostlo ze špuntózních let, jezdilo na dospělém kole, buď na dámském (vyrábějí se vůbec jestě?!), anebo pod rámem. Mnozí chlapečkové jezdili nesmírně hbitě - nakřivo, určitě nebezpečně.
Přehazovačku tyhle velocipédy samozřejmě neměly. Brzdilo s e na nich sešlápnutím dozadu (systém se jmenoval "torpédo", zřejmě podle nějakého prvorepublikového výrobce, jako kdyby se říkalo dnes přehazovačce "šimáno"). Pak ještě měla tahle venkovská kola brutální přední brzdu, pákovou, která tlačila kolmo na pneumatiku.
Kola měla barvu převážně černou, s ozdobným štítkem vepředu. Dámská kola mívala pletenou síťku, aby se dámám nezapletly sukně do drátů. Jezdilo se na tom pomalu a důkladně, poruch nebylo, rychlost se vyvinula nepatrná.

Později, už ve městě, jsem poznal i jiná kola. Pro děti bylo kolo Pionýr, pro výrostky, to jsem pak dostal já, tříčtvrtka Junior. Na prodej byla i sportovní kola, levnější Eska a "profi" Favorit.
Ani v těch padesátých létech nebyly - pokud vím - problémy s koupí kola,. Ty nastaly až mnohem později, když k nám začali jezdit Vietnamci na práci. Nikdy jsem nepochopil, proč po zbytek bolševické éry nebyl režim schopen zvýšit produkci kol. No, když nebyl schopen vyrobit hajzlpapír, proč by měl vyrobit kola. Ale v těch padesátých létech to ještě kupodivu dovedl - spočítat spotřebu a upravit k tomu výrobu.

O mlékárnách

Až teď si uvědomuji,že dnes snad už nejsou "mlékárny" v pravém slova smyslu, tedy obchody, kde by se prodávalo výhradně mléko a mléčné výrobky. Za mého dětství bylo několikero druhů obchodů s potravinami, prodej pochopitelně výhradně pultový.

V mlékárnách se prodávalo především mléko - nalévané. Dodávalo se do lékárny v kovových konvích s patentním uzávěrem. Hospodyně, anebo maminkou pověřené dětičky, chodívaly do mlékárny s bandaskou a mlékařka nalévala mléko štíhlou odměrkou s dlouhatánským ouškem - čtvrtlitrovou, půllitrovou a litrovou. Taky jsem chodil pro mléko s bandaskou, ne moc rád, protože v mlékárně to páchlo jakousi mastnou zatuchlinou.
Kdyby do takové mlékárny z doby před padesáti lety přišel dnešní hygienik, natož pak eurohygienik, skákal by jak kaučukovej dědek.
Pravda, mléko se prodávalo i v láhvích, ty byly zazátkované kolečky z tvrdého papíru, později tenkým plechem. Nalévané mléko asi bylo levnější než mléko v láhvích.
V mlékárně se prodávalo i krájené máslo. Jednou, a to byla velká senzace, se v mlékárnách ocitlo žlutavé solené novozélandské máslo. Toto máslo vyvolalo velikou pozornost, avšak zájem, pokud si pamatuji, brzy opadl, právě proto, že bylo solené. Lidi měli raději máslo nesolené, které si mohli pak sami osolit.
Chodíval jsem kolem takové mlékárny v Praze do školy a ráno jsem pozoroval, jak dovozci přivážejí konve, s jakou zručností je skládají z korby auta a pak je kutálejí po chodníku ke dveřím krámu. Existují tyhle konve ještě? Už dlouho jsem je neviděl.