Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Hračky samo domo

Tančík se dělal z dřevěné špulky od nití - bylo třeba nožem vyřezat do okrajů zářezy, aby to byl pořádný teréňák. V ose špulky, jak známo, je díra. Tou se prostrčila gumička, ta se na jedné straně zajistila sirkou, a na druhou stranu se dala špejle tak, aby na jedné straně čouhala pokud možno co nejdál. Tou dlouhou stranou špejle se guma natočila a když pak se soustrojí položilo na zem, a jakmile se uvolnilo, dalo se do pohybu. Aby se tančík dobře pohyboval, bylo nutno mezi špulku a špejli vložit mejdlo coby mazivo.

Raketová loď používala taky mejdlo, ale jako pohon: byl to kolík na prádlo, ale ten prostý, nepohyblivý, jen ku plochého dřeva s vybráním ve stylu vlaštovčího ocasu. Tam , do tohoto rozkroku, se natlačilo mýdlo, ve vodě se mýdlo uvolňoovalo a lodička plula. Lodičky - plachetnice jsme vyřezávali z borové kůry. To šlo dělat ve Slapech, tam rostlo borovic hodně. Zlatá doba těchto lodí byla, když se v kinech promítal filmový triptych Koráby útočí o admirálovi Ušakovovi.

Z gumiček, kolíků na prádlo a krabičky od sirek se dělala pistole. Na delší stranu krabičky se položil jeden kolíček a napevno se připojil gumičkami. Na kratší stranu se jednou, dvěma gumičkami docela volně připevnil druhý kolíček. Pak se vzala gumička a natáhla se přes pevná kolíček a uskřípla se ve štípacím konci kolíčku. Jakmile se kolíček uvolnil, gumička vyletěla.

Jaké další hračky? Teď váhám, zda mezi ně zařadit čuďák , byl skvěle předveden ve filmu Obecná škola: hořlavý film stočený do kuličky a zabalený v papíru. Bylo třeba ho zapálit a zadupnout. Přestal hořet a už se jen škvařil a chrlil ze sebe úžasné množství štiplavého dýmu. Podobný efekt dokázalo i umělohmotné pravítko či trojúhelník.

Ložisák a bob z bruslí snad už nebyly hračka - zmiňoval jsem se o nich v díle o Žižkovu. Jim podobné byly vozíky vyrobené z dětských kočárků. V padesátých létech se pěstovala vysoká kultura výroby draků - ale o nich až jindy. Klasické hračky, jako byl špaček a obruč už z praxe neznám, o to více používaný byl prak neboli kaťan. Srabový prak byl ze zavařovacích gum, pořádný používal modelářské gumy, ty se chodily kupovat do obchodu Mladý technik nedaleko Jindřišské věže v Jindřišské ulici (v Praze). Byla to hračka? Hračka plačka, někdy.

Gramofony

Za mého dětství v padesátých létech jsme žili ve Slapech nad Vltavou. Tatínek měl dva gramofóny, jeden dalo by se říci skříňový, druhý kufříkový, na kliku. Hrál na nich rozbitné desky s 78 otáčkami za minutu. Byl to gramofón elektrický, spojený s rádiem Telefunken. Náležela k němu sbírka desek v masivních albech - pokud si dobře vzpomínám, Beethovenova typická symfonie byla na více než deseti deskách a tak po dvou minutách deska dohrála a bylo nutno ji otočit na druhou stranu a pak desku vyměnit.

Jenže neměnily se jen desky! Měnily se jehly. Byly to maličké jehly, v přenosce jehlu držel magnet a šroubek. Pokaždé bylo nutno šroubek uvolnit, jehlu odstranit a nahradit novou. Poblíž otáčejícího se kotouče byla prohlubeň podobná maličkému popelníku, tam se dávaly obehrané jehly.

"Nikdy nehraj starými jehlami, tím se desky ničí," poučoval mě tatínek. Jenže pak mu nové jehly došly, nové nebyly k dostání, takže recykloval ty staré, jež moudře nevyhodil, ale schoval.

Kufříkový gramofón byl také skvělý - pouštěl jsem si na něm Hurvínka a Werichova Čochtana, pořád dokola. Protože to byly moje desky, mohl jsem hrát se starými jehlami. Ničilo to ty desky? Kdepak jim je dnes konec!

V druhé půlce padesátých let přišly dlouhohrající gramofóny s deskami 33 a půl otáček. Daly se na nich hrát i ty staré osmasedmdesátky. Tatínek tvrdil, že ty staré jsou zvukově lepší a též kvalita interpretů je lepší. K dostání byly desky s Davidem Oistrachem. Toho tatínek neměl rád - říkal, že hraje "podle Stalinova diktátu". To mě moc zajímalo, představoval jsem si Stalina, jak sedí za houslistovými zády a dloube ho fajfkou, kdykoli špatně zatáhne za smyčec. Jenže, co je to platné, dlouhohrající deska, třebaže na ní hrál Stalinův poskok, hrála dlouho, nemusel a se co dvě minuty měnit. Takže nový formát vyhrál i v naší domácnosti. Nový gramofón už měl hrot safírový a krabičky s jehlami jsem dostal na hraní. Poztrácel jsem je.

A spatřil až po mnoha letech na gramofonové výstavě Až kometa šlehne nás, v únoru 2004 v pražském Mánesu.