Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Holčičí kufříčky

Za mého dětství by holka bez kufříčku byla společensky nemožná. Každá holka měla kufříček. Skalní kufříčkářky ho nosily i do školy a musely ho držet v hluboké ilegalitě. Pravda, nestalo se, že by učitel (tehdy ještě žil živočišný druh, dnes už takřka vyhubený, Učitel obecný) nebo učitelka kufříček trvale zabavil(a), či dokonce zničil(a). Tahanice však byly.

Kufříček byl z papíru, s kovovým uchem a dvojicí klapacích zavírátek. Uvnitř kufříčku byla vždycky malinká panenka z jakési umělé hmoty, pak bavlnky a háček na pletení. Holky pletly na panenku kabátky a čepičky a soupravičky a vedly kolem toho řeči a vzájemně soupeřily, kolik toho upletou, a v nepřítomnosti jedné pomlouvaly nepřítomnou a když ta přišla a ta původní odešla, nová drbala tu první, zkrátka holky vedly nad svými kufříčky společenský život.

Zaznamenal jsem a zajímala mě vážnost jejich počínání. Nebylo v tom žádné alotrium, žádný úlet. Bylo to podobné práci. Skoro bylo trapné holku nad jejím kufříčkem oslovit, asi jako těžko budete chtít oslovit varhaníka nebo hodináře při práci. Taky bylo zřejmé, že kufříček je zdroj holčičího sebevědomí. Holka bez kufříčku byla prostě holka, kdežto s kufříčkem to byl Někdo. Z toho taky plynulo, že ani kluci holkám jejich kufříčky nebrali a nešeredili s nimi. Respektovali kufříčky a i tím se připravovali na životní roli.

Kam ten svět dospěl, dnes, bez kufříčků?

Škola

O škole jsem psal už jednou na začátku tohoto seriálu. Pak už ne. Je to zvláštní, protože valnou část padesátých let jsem strávil ve školních lavicích! Do školy jsem začal chodit ve Slapech v roce 1951.
První třída byla samostatná a od druhé do páté to byla jednotřídka. V čele ústavu stál pan řídící učitel Komárek, říkalo se mu pane řídící. Školní nábytek, to byl nábytkářský útvar zcela specifický. Byla to lavice pro dva, napevno spojená rámem se stolem. Ten měl šikmou desku, nahoře žlábek pro tužky, na jeho dně posuvné prkno. To zakrývalo kalamáře zapuštěné do dna žlábku. Pod deskou byla police. A samozřejmě že ve třídě byl stupínek a na stupínku měl pan učitel katedru, tedy stůl o něco vyšší než běžné lavice. Záhy jsem zjistil, že nejhůř je vidět na dění v lavici, která je nejvíc na ráně, tedy v první lavici v první řadě, a snažil jsem se tam propracovat. K výbavě školní třídy patřila i skříň, ve které byly všelijaké pomůcky a hlavně velká láhev s inkoustem. Na inkoust nesměli prvňáčci ani pomyslet. První písmena jsme směli psát jen tužkou. Nedělalo mi to velké potíže, číst a psát jsem uměl z domova, s tím krasopisem to bylo horší a to mi zůstalo dodnes. Zvládal jsem vše statečně, ztroskotal jsem na písmenu C.
Prvňáčky učil pan řídící. Donesl jsem mu svůj arch s písmeny C.
"Je to špatně," řekl mi a nakreslil, jak se má písmeno C, tedy velké psací C, psát. Nebudu to natahovat. Nepovedlo se mi to ani napodruhé, ani napotřetí, nakonec jsem dostal z písmene C pětku. Nikdy jsem nepochopil, co jsem tam tenkrát tak hrozného na tom písmenu C udělal. Po letech jsem pana řídícího potkal.
"Pane řídící, prosím, vás, nemohl byste mi říct, co jsem tenkrát tak špatného udělal na tom písmenu cé?" zněla moje pošetilá otázka.
Nevěděl, a tudíž i tento díl vzpomínání zůstává bez pointy.