Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

EXPO 58

EXPO 58 je název světové výstavy, která se konala v roce 1958 v Bruselu. Do té doby propaganda komunistického režimu představovala Západ jako bezútěšnou krajinu bídy, utrpení a hysterických příprav na válku (ostatně, ono to trvalo až do koce režimu - nikdy nezapomenu na úryvek dokumentárního filmu, který jsem zahlédl v televizi - ukazovali les na Šumavě a komentátor děl: Tady končí svět. O půl kilometru dál je západní Německo). Po Stalinově smrti nastalo jakési tání a režimu bylo z Moskvy povoleno zúčastnit se národní expozicí světové výstavy v Bruselu - té výstavy, z níž dodnes Bruselu zůstalo Atomium, obdoba Eiffelovky v Paříži. Mimochodem, Atomium... Dovedete si představit, že by v dnešní době politické korektnosti a ekoteroru se někdo odvážil zvolit jako symbol světové výstavy atom?

Režim tenkrát nasadil nejlepší výtvarníky a architekty a ti opravdu vytvořili Potěmkinovu vesnici, obraz svěžího ducha a zábavných nápadů, tedy něčeho, co v komunistickém režimu fakticky neexistovalo, jen v mála izolovaných kontrolovaných enklávách a ovšem i v undergroundu, který ale neměl šanci se dostat na povrch.

Nicméně režim za to zaplatil. Tím, že prorazil díru do plotu z ostnatého drátu a připustil, že Západ může být v jistém smyslu nějak snad i trošku pozitivní, vyvolal zvědavost a chuť na prorážení dalších děr. Brusel, to byl najednou pojem. Vliv bruselské výstavy na životní styl komunistického Československa byl dlouho patrný. Lidé si začali všímat designu - do té doby něco takového bylo absolutní tabu. V obchodech se objevily první moderně stylizované nábytky. Začalo se experimentovat s barvami, do módy přišly "pastelové barvy", i moje maminka nechala přemalovat byt na pastelové barvy a marně jí nabízel malíř pan Kvíčala své služby mistra ve válečkovém dekoru!. A přestože uplynulo od té doby skoro půl století, dodnes vidíte mříže a ploty ve stylu "brusel" - to jsou ty naskládané trojúhelníky, svařené z armovacího drátu a podobných podřadných materiálů. Brusel nám přinesl i příbory - mělké lžíce, jimiž nešlo nabírat polévku, a nože ve tvaru skalpelu, jimiž se nedalo nic krájet, ale bylo to moderní, byl to prostě "brusel".

Pád Berlína

Do vyprávění o době mého dětství zabloudil tento příspěvek celkem náhodou. Získal jsem na dvou DVD film Pád Berlína, který jsem viděl jako malý kluk a od té doby nikdy. Byl to zřejmě nejprestižnější projekt pozdně stalinské filmové kinematografie. Jeho děj je obsažen v titulku. Po smrti Stalinově byl prý upraven a vystříhán, aby v něm Stalin nebyl. Tak tohle si nedovedu představit už vůbec: film pojímá světovou válku jako čistě osobní souboj Stalina s Hitlerem!

Celé je to pojato jako sled symbolických obrazů. Hrdina, slévač-úderník a rekordman (ve slévání) Aljoša, hrdinka – Nataša. Film začíná tím, že Aljoša zlomí v huti rekord a je přijat Stalinem. Co dělá Stalin? Nalézáme ho v mladém sadu, kde okopává jabloně. Aljoša je zmaten, když vidí Stalina, ustoupí do záhonu růží a Vůdce ho odtud s úsměvem vyvede.

Pak přijde válka. Na tuhle scénu – jako jednu z mála, jsem si z dětství pamatoval, bylo mi tenkrát pět, šest let, když jsem film viděl: Aljoša s Natašou se procházejí v polích, načež přiletí letadla a začnou pole bombardovat. Pamatuju se, že už tenkrát mi bylo divné, proč jsou Němci tak hloupí a bombardují lán žita! Aljoša jde na frontu – a Natašu Němci zavřou do koncentráku a celý film ji nevidíme.

Nebudu líčit všechny peripetie – jen to zmíním, že v několika epizodách je vidět zrádcovskou činnost hlavně Angličanů, kteří Hitlera v jeho válce proti Stalinovi podporují. Nic jim to není platné, Stalin vede svá vojska od jednoho vítězství k druhému – s absolutním klidem a rozvahou, kdežto Hitler, na začátku třeštivě radostný, se propadá do stále děsivějších depresí. Film vrcholí, když se Hitler v bunkru žení s Evou Braunovou a nechá zatopit metro (i na to jsem si z dětství pamatoval), načež Jegorov s Kantariou vztyčí rudý prapor nad Berlínem a nastává jásot a oslavy.

Načež letí velké letadlo provázené stíhačkami, ano, je to Stalin! Všichni utíkají ho vítat, v první řadě Aljoša a spousta dalších lidí, včetně osvobozených koncentráčníků. A kdo zde náhodou? Samozřejmě osvobozená Nataša, čirou náhodou. Stalin vystoupí z auta a Aljoša s Natašou ho přicházejí přivítat. Nataša se ho zeptá, zdali ho smí políbit, on svolí – a ona ho cudně políbí na hruď. Pohledem na klidnou, moudrou, dobrotivou tvář Josifa Visarionoviče film končí.

Pro našince je zajímavá i role Jana Wericha. Jako kuriozita se vyprávělo, že se Werich mihnul v Pádu Berlína a bralo se, jako že to bylo jeho nějaké rošťáctví. Nikoli. Hraje tam jednu z nejvýznamnějších rolí, hraje Goringa a je prakticky v každé scéně, kde se vyskytuje i Hitler. A právě on vyjednává se zrádnými Angličany dodávky přísad do oceli. Musel se svoji roli naučit v ruštině a hraje ji pilně, přičinlivě.

Nad tímto filmem jsem si uvědomil drtivost propagandistické mašinérie, tu dokonalost v umění vymývání mozků, vytváření mýtů a spřádání lži. Tam nebylo jediné filmové okénko, které by nebylo čistou lží. Opravdu pozoruhodné kinematografické dílo.