Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Elektrická hračka

Myslíte, že si vzpomenete, jak se jmenovala ruská hračka, která se objevila ve filmu Pelíšky? Jednalo se o dvě elektrody, které člověk držel v rukách a druhý člověk do člověka pouštěl proud. Cílem bylo vydržet to brnění co nejdéle. Asi se ptáte, proč se ptám...

Naše známá, která učí fotografii a výtvarné umění na Floridě, se vrátila z Čech a film viděla u fotografa Baňky. Byla jak resident artist v Ústí nad Labem. Tak se do té hračky zbláznila, že jsem jí slíbil ji někde najít. Bohužel jsem zapomněl, jak se tomu oficiálně říkalo, takže nemůžu ani začít hledat na eBayi...

Božínku, tak to jsem zvědav, jestli to pisatel na eBay najde!

Mně o té hračce vyprávěl otec, jmenovala se induktor. Ty dvě elektrody vedly k cívce. Ta měla železné jádro. Pokud bylo zasunuté, v elektrodách bylo jen malé brnění, ale čím víc se jádro vysouvalo, tím rostlo brnění a elektrody bez jádra v cívce udržel jen James Bond a ten tenkrát ještě nebyl na světě. Zařízení napájela placatá baterie.

Tohle se běžně prodávalo v hračkářství v padesátých letech, pak - s postupující korektností, která začala už tenkrát - to nějaký hygienik zakázal.

Placatou baterii jsme ale vytěžovali i jinak - olizovali jsme plíšky! Což lze realizovat dodnes, protože placaté baterie se nadále prodávají. Olízněte plíšky, je to zážitek na celý život, zvláště u čerstvé placaté baterie. A ne abyste mě práskli hygienikovi, že jsem vás naved. Ostatně, mohli byste to prásknout jen písemně, protože ten jazyk nebude k mluvenému práskání nějakou dobu použitelný.

Lyžování

V dnešním pokračování seriálu jsem narazil na limity paměti. Nechce se mi věřit tomu, co v paměti uvízlo. Jak to bylo s lyžováním?

Samozřejmě, že se v padesátých létech lyžovalo. Dokonce si jednou můj otec usmyslel, že bude lyžovat, a nechal si vyrobit lyže od kolaře ve Slapech. Truhláři tam totiž byli specializovaní. Jeden vyráběl jenom rakve (nevymýšlím si, opravdu to tak bylo),druhý vyráběl běžné dřevěné předměty a ten třetí se zabýval výrobou všeho, co souvisí s povozy, především kola vozů, kola pochopitelně dřevěná. Od tohoto mistra řemesla kolařského si nechal tatík vyrobit lyže - vstoupil na ně, upadl a už nikdy je nenazul (nebo jak se to správně říká).

Ale teď k těm limitům: mám pocit, že se ještě vyskytovali hošíci, kteří lyžovali na podomácky vyrobených lyží - ze sudů, z těch, jaxetomenuje, z těch ohnutých prkýnek, které, když se stáhnou dohromady, dají dohromady sud.

Je to možné?

Mám dokonce pocit, že jsme ve Slapech neholdovali zimním sportům, ani jako děti. Až v Praze, tam se hodně sáňkovalo a bobovalo - v Riegrových sadech. Ale ve Slapech?

V mých vzpomínkách je sněhová pláň a po ní jed odvážlivec na lyžích zrobených z toho ohnutého ze sudů.

Je to vůbec možný?