Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Dobytčáky

Posledně jsem se tu zmínil ve svém vzpomínkovém seriálu o přehlídkách na Letné. Vojáky jsem jako dítě vídal i při jiných příležitostech. Bydleli jsme totiž u nádraží, v prvním patře, na rohu dnešní Seifertovy ulice, s okny na úrovni kolejí. Vojáci tehdy jezdili dle starého vojenského způsobu - v dobytčích vagónech.

Tyhle vagóny dnes už neexistují. Byly to svými rozměry malé, tedy krátké vagóny, myslím že měly barvu červenou, ale přísahat bych na to nechtěl. Měly dveře či vchod uprostřed, široký, aby se tam dobytčata hnaná na porážku vešla. Dnes si lidé spojují tyto vagóny s transporty Židů do plynu. Po desítky let jich používaly armády všech států světa k dopravě svých lidských dobytčat hnaných na válečná jatka.

Vídal jsem vlaky s těmito vagóny, vojáci sedávali v otevřených dveřích a kývali nohama do prostoru - dveře byly jištěné snad jen řetězem. Vojáci mávali a křičeli a zpívali a lidé jim odpovídali. Byl jsem dítě, nenapadlo mě, jaká symbolika je právě v těch dobytčích vagónech převážejících lidi, jak hluboko ty lidi ponižují, do jaké kategorie je přeřazují. Tehdy prostě bylo zvykem mávat vojákům a vojáci mávali a křičeli na lidi - byla to jakási podivná euforie, bůh ví, kde se vzala v souvislosti s něčím tak hnusným v míru a příšerným v době války, jako je doprava mladých lidí někam, kde nechtějí být.

Knížky sci-fi

V neděli jdu na Hvězdné války, proč tedy nezavzpomínat na sci-fi z padesátých let! I to patří do mého vzpomínkového seriálu na dobu dětství. Nepamatuju, že bych pojem "sci-fi" v dětství slyšel. Tatínek hovořil o "utopické literatuře", to bylo ozačení ještě z první republiky. Četl jsem Verna, Wellse, samozřejmě J.M. Trosku a sem tam nějakého Fauchara. Sci-fi byla tenkrát na ošklivci a knihy toho druhu nevycházely, až koncem padesátých let,kdy začal vycházet na pokračování Babulův triptych o Planetě tří sluncí a objevily se romány Běhounkovy.

Obrovsky na mě ale zapůsobil sovětský film Planeta bouří. Zde u nás na Psu v oddíle Sarden o něm píše Vašek Pravda, který ho viděl před čtyřmi lety v Roxy. Podle toho, co píše, je to asi pěkná ptákovina. Jenže Vaškovi opravdu nebylo deset let, když na to koukal, a k prožitku je třeba takového věku! V paměti mi uvázlo jen to, že robot se brodí po kolena v žhavé lávě a zahyne v ní, aby mohl zachránit malého chlapečka. Po mnoha letech jsem se dozvěděl, že Američané koupili ten film, vyházeli z něho hrané scény a do trikových scén vpravili vlastní materiál s vlastním příběhem - což ostatně udělali s českým sci-fi filmem Cesta do pravěku, taktéž z této doby.

Když ale mluvíme o sci-fi té doby, ještě vzpomenu na Člověka obojživelníka a Tajemství dvou oceánů. Když teď Levné knihy vydávají DVD za stovku, kéž by získaly licenci i na tyhle filmy a zpřístupnili je pamětníkům!