Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Cigarety a kafe, taky banány

Moji rodiče kouřili a vajgly sypali do veliké bedny na půdě. Smrděla pekelně a nic nepomohlo, že obsah byl kryt dřevěným poklopem. Má celoživotní nechuť k cigaretám možná pochází z těch dob. Už tenkrát jsem se otce ptal, proč kouření nenechal - za války, kdy byly cigarety drahé, jedna stála až padesát korun.
"To nikoho nenapadlo," odpověděl otec. "Byla by to prohra."
Takže on i maminka vyhráli, kouřili celý život, otec umřel na cévní chorobu, matka na rakovinu. Jako v příručce.
Taky pili kafe. Ani káva nebyla za války běžně k dostání a rodiče si k jejím zrnkům zachovali podivně spořivý vztah. Někdy mi dovolili mlít kávu. Nesmělo mi upadnout ani zrnko - ne proto, že by to bylo smetí, ale proto, že by to byla škoda.

Nevzpomínám si, že by někdy za mého dětství nebyly cigarety a káva k dostání, o alkoholu nemluvě, ten byl vždycky. Na to si režim potrpěl, základní drogy museli pracující mít.
Horší to bylo s jižním ovocem. První banán jsem viděl v životě snad když mi bylo deset. Do restaurace, kde jsme byli na obědě, přišel profesor V.V. Štech, dlouholetý přítel naší rodiny - přátelil se už s mým dědečkem. Zamířil k našemu stolu a vytáhl z náprsní kapsy banán a podával mi ho. Nechápavě jsem na ten divný žlutý předmět hleděl, v první chvíli jsem nevěděl, co to je. Divná věc, nevědět, co je to banán. Ale takové to tenkrát bylo, v těch zlatých padesátých.

Autobusy a vlečňáky

Zrovna včera jsem byl v knihkupectví Luxor, kde Vašek Vlk četl ze své vzpomínací knihy Stálo to za hovno, ale byla sranda - o padesátých létech. S tezí souhlasím, s tou výhradou, že tu srandu vnímáme spíš teď, než tenkrát.
Když jsem přemýšlel, co tenkrát stálo mimořádně za hovno, pak to jsou autobusy.
Naše rodina bydlela ve Slapech, dnes je to 30 minut autem. Tenkrát to bylo půl druhé hodiny příšerné cesty bachratým autobusem, ve kterém se stálo jako v tramvaji - a měl vlečňák! To si už dneska sotva kdo dovede představit, autobus s vlečňákem. Vlečňák, a myslím že i autobus, měl na střeše zahrádku a cestující si mohli dávat nahoru bagáž. Dneska musíte někam do Pákistánu, abyste spatřili něco podobného.
Cesta autobusem znamenala utrpení. Autobusové nádraží tehdy bývalo na Smíchově vedle lihovaru. už dávno tam není, ale dodnes, když jedu kolem, se mi trochu zachvěje žaludek.
Přitom je zajímavé, že komunisté, kdyby to nebyla banda zločinců, zlodějů, lhářů a vrahů, měli tehdy příležitost vybudovat rozumnou veřejnou dopravu, protože skoro nikdo tenkrát neměl auto a kdyby se včas postavila alternativa, třeba by se lidi chovali jinak. Jenže veřejná doprava byla vždycky odporná a zůstala bohužel dodnes, takže všechny ty výkřiky našich zelených ftalátů o škodlivosti automobilismu jsou házení hrachu na zeď. Veřejná doprava nefunguje a fungovat nebude, ale to, co bylo v těch padesátých létech, to bylo skutečné šílenství na kolečkách.