Přirozeně, že tehdy u nás neexistovaly žádné nástroje na řádné tetování - jakými dnes disponují tetovací salóny. Několik mých nezbedných spolužáků podnikalo velmi brutální pokusy s tetováním.
"To musíš vzít tři jehly," poučoval mě nezbedný spolužák Dolejš, "a svážeš je nití dohromady. To si vrazíš pod kůži. Jehly rozevřeš a naleješ mezi ně tuš. Tak vznikne první tečka." Na mé kůži nevznikla, na jeho ano. To opravdu bylo důkladné tetování, které nezmizí ani - snad - v krematoriu.
Takto bolestně vznikaly tetováže, nesmazatelné a obvykle velmi nevýtvarné. Také barevně byly nevynalézavé - byly v odstínech tuše.
Jedna výjimka mi ale tane na mysli. Byl to plavčík, možná plavčíci byli dva, to už si nepamatuju přesně - na tehdejší Občanské plovárně (vybudovaná 1840 dle projektu arch. Kramera a sloužila 150 let svému účelu). Byl to tlustý pán (možná dva tlustí pánové), do půl pasu svlečený (budu se držet už jen jednotného čísla) a byl náramně pomalovaný motivy navýsost americkými: mrakodrapy, tanečnice, Havaj s palmami a západem slunce. Nemohl jsem na něho civět, to by mi dal pohlavek. Ale očima ho mám vyfotografovaného. Byl to zvěstovatel z jiného světa. Jeho tetování určitě nevzniklo někde v Holešovicích - představoval jsem si, ve které že americké krčmě se plavčík, tehdy námořník, nechal tetovat...

Můj doživotní přítel Kovářík měl taky z těch dob tetování. Mezi ukazovákem a palcem měl vytetované písmeno N, pěkně šišaté. Znamenalo Nemo a byl to znak tajného spolku. Ale o tajných spolcích někdy jindy.