Pokračování mého seriálu vzpomínek na dětská léta, celý seriál je zde. Nechápu, že jsem ještě nepsal o tomto tématu, asi proto, že jsem toho prádla v životě moc nenapral, hlavně ne za podmínek, za kterých prala moje maminka.

Útlé dětství jsem strávil s rodiči ve vesnici Slapy, v domě na konci vsi, tak tři sta metrů od obecní pumpy, To je údaj důležitý, protože těch víc než čtvrt kilometru musel tatínek dopravovat vodu od pumpy k nám - dokud jsme neměli vodovod, jak už jsem na to tady vzpomínal.
Maminka prala v dřevěných neckách na valše. Byly to dva důmyslné nástroje. Necky měly takový tvar, aby se valcha dobře opřela o kout mezi stěnou a dnem, a valcha měla takovou výšku a tak zaoblený okraj, aby hospodyně mohla břichem přitisknout valchu k neckám. Říkám hospodyně, protože snad v dějinách valchy nikdy žádný chlap na valše nepral, nebo se snad mýlím? Prací mýdlo, to byla velká žlutá smrdutá kostka.
Vzpomínám na to praní s jistým dojetím - jak ta maminka musela doslova ručně prát prádlo - dnes je to takřka nepochopitelný úkon. Připomínám si necky a valchu, když slýchám žvásty o "zahlcení technikou" a o tom, jak nás "zotročují stroje". Rád bych takového horlitele zapřáhl k valše a neckám...
Karel Čapek napsal moc hezké fejetony o praní prádla, ale ve skutečnosti na něm nic poetického nebylo. Těžká, hnusná, ve všem všudy nepříjemná práce to byla.
Později, když jsme se přestěhovali do Prahy, to nebylo o mnoho lepší.
V domě byla prádelna - věčně vlhká místnost přístupná ze dvora. Byl tam kotel na vyváření a partaje se střídaly, kdo tam bude který den prát. Zase se ozýval ten rytmický zvuk prádla na valše, třímaného v červených rukách peroucí ženy.
Když pak přišly pračky - se šroubem ve dně anebo bubnové, to bylo v mnohém ohledu vysvobození, a to nemluvím o pračkách automatických. Bez nich si dnes už nedovedeme život představit, ale byl takový, ještě poměrně nedávno a pak zpět až do úsvitu věků!