Neviditelný pes

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - otop

25.11.2005

Do mých osmi let jsme bydleli ve vesnici Slapy. Tam jsme topili kamny, byla to švédská kamna značky Musgraves číslo 11, ta jsme měli v obývacím pokoji. V tatínkově pracovně byly též musgrávky, čísla, tuším, osm. Někdy počátkem padesátých let se začala vyrábět kamna Club - měly moderní design, byly celé smaltované, půdorysu oválného, s jakýmsi deklem nahoře. Musgrávky byly stáložárné, to znamenalo, že se v nich dalo topit nepřetržitě, horem se sypalo uhlí a dolem se vybíral popel. Což byla čirá teorie.
Záhy jsem vyrozuměl, že je cosi v nepořádku: kamna byla stavěna na koks určité kvality, kdežto to, co se rozváželo po domácnostech, bylo kvality nevalné. Vytvářelo to uvnitř kamen struskovitou hmotu, jakési věnce škváry, které bylo nutno vytloukat ven. Naštěstí byl tatínek vynalézavý a zjistil, že tvorbě škváry odpomůže, když bude mixovat koks s šiškami. Chodili jsme proto celé léto do lesa na jedlové šišky - sbírali jsme šišky čerstvé, tvrdé, bohatě smolnaté, kdežto vysemenělé střapáče jsme nechávali být. Slýchal jsem vyprávění o tom, jak "tenkrát", tedy za první republiky, byly k dostání různé druhy uhlí a koksu, co si kdo přál, kvalitu, velikost, množství.
S uhlím se pochopitelně šmelilo. Bylo na příděl, jako všechno, ale na černo se dalo koupit jakékoli množství. To platilo ve Slapech stejně jako později v Praze. Tam jsme topili briketami. Já s tatínkem nosil kbelíky ze sklepa, zatápěla maminka. S briketami fungovaly musgrávky skutečně stáložárně, tedy na podzim se zapálily a koncem jara nechaly vyhasnout.
Z briket je jemňounký popel. Hrál jsem si rád na atomovou bombu: stačilo hodit do kbelíku s tímhle popelem kámen a do výšky vytryskl šedavý oblak. Pochopitelně jsem to dělal venku, na dvoře.
Moc mě ta hra bavila. Maminku nikoli.



zpět na článek