Samozřejmě, že jsem občanku neměl - obdivoval jsem tyhle zajímavé knížky mých rodičů. Fotografie, opatřená dvěma důkladnými cvoky (nebyla jen přilepená, byla i přicvaknutá k papíru) a ještě opatřená kulatým razítkem - pokud si vzpomínám, tehdy to bylo ještě obyčejné inkoustové razítko, nebylo plastické. Co se mi ale líbilo nejvíc byl otisk palce. Ten budeme mít v cestovním pasu, buzerace přituhuje, pod záminkou boje proti teroru nás ouřady svírají stále pevněji. Tehdy svíraly občany zatraceně pevně - naučili je to nacisté a komunisté poctivě pokračovali.

V domech byly domovní knihy. V našem domě na Žižkově jsme měli domovnici, tedy paní správcovou, ta bydlela v klasickém domovnickém bytě, ten byl přístupný rovnou z průjezdu. Místnost do níž se vstupovala fungovala trochu jako kancelář - něco dnes nemyslitelného. A zde byla umístěna domovní kniha. Když přijela návštěva a zůstala přes noc, byla povinna se do domovní knihy zapsat.
Nevím, jak se to kde praktikovalo, v našem domě zůstala tahle domovní kniha pustou formalitou. Rodičům občas přijížděly návštěvy, ale nepamatuju se, že by se někdy u domovnice zapisovaly. A kupodivu, o mnoho, mnoho let později jsem s rodinou byl v komunistickém Německu a měli jsme tam přespat na chatě jednoho známého, takto občana NDR. A ten zcela vážně mi předložil k zapsání domovní knihu a kontroloval, jestli jsem dobře zapsal čísla pasů. Inu, oni to vymysleli, oni to drželi až do konce.
Jako dítěti se mi moc líbil ten otisk palce - zajímalo mě, jak je možné, že je tak veliký. A taky mě udivovalo, kolik stránek ta legitimace má. Na to mi tatínek nedovedl odpovědět. Asi věděl, ale bylo mu hnusno o tom hovořit.