19.3.2024 | Svátek má Josef


RODINA A PŘÁTELÉ: Zase ty klíče

6.11.2005 20:47

Každý z nás by se mohl postavit na vyvýšené místo a recitovat ságu o zapomenutých klíčích. To, co se u nás stalo dnes odpoledne, nebyla sága. To bylo malé nedorozumění mezi lidmi, kteří žijí už pátý (šestý) týden na staveništi a vidina dokončení se neblíží, spíš vzdaluje, nebo se tetelí na vzdáleném obzoru jako nezřetelná skvrnka, zatímco příklepové vrtačky duní.
Odcházeli jsme z našeho domova obklíčeného stavbou, já první (abych obešel terén a zkouknul, jak to kde vypadá), Ljuba jako druhá (musí luxovat a vytírat a likvidovat devastační stopy).
Nakonec vyšla a zeptala se - je to ta osudově přímočará otázka toho druhu, při jakém stydne srdce:
"Máš klíče?"
Já si vždycky myslel, že klíče by měl mít ten, kdo odchází z domu. Realita mě vyvedla z pošetilé domněnky.
Vysvětlení znělo:
"Já jsem na tebe křičela, jestli máš klíče a protože jsi neodpověděl, myslela jsem, že je máš."
Ano, říká se, že kdo mlčí, souhlasí.
Jak to dopadlo?
Máme jeden způsob, jak se dostat do nezamčené, leč nepřístupné předsíně domu. Je to přes garáž, tam je dosud dveřmi nezaopatřený vchod, zabarikádovaný prkny. Ta je třeba odebrat a obratně vklouznout dovnitř.
V praxi to vypadá tak, že...
Následuje rachot, řev, rohem proražená sádrokartonová deska.
To vše za poetického zpěvu příklepových vrtaček. Až vám budu vyprávět, že jsem slovník naučný a budu vás žádat, abyste mi otevřeli na heslo kartonážní šička, nedivte se.