Už deset let jsem nestál v karate dójó a měl jsem tedy všelijaké pocity, když jsem se postavil... ne sice na tatami, ale na koberec v sálku místní mateřské školky. A dójó se tomu neříká a kdo se chce poklonit tělocvičně (jak se to dělá v karate dójó), je vystaven udiveným pohledům, případně politování ze strany čínských bojovníků, kteří se dívají na surové karate s despektem. Šli jsme s Ljubou - to je ostřílená bojovnice wu-šu, cvičí už spoustu let a umí ty šíleně dlouhé a složité sestavy (v karate se tomu říká kata). Bylo nás tam celkem osm, já byl jediný mužský. Taková je dnešní doba, chlapi sedí u piva, ženské se zabývají bojovým uměním. Před kurzem pro dospělé byl kurz pro děti. Když jsme do sálku přišli, dětičky tam ještě cvičily, mohli jsme je deset minut pozorovat. Mistr na ně byl laskavý, nijak je necepoval, šlo mu hlavně o to, aby je to bavilo a naučily se pohybovat. Vydejchaly místnost do mrtě, je to k nevíře, jak děti (a psi) dovedou vydýchat i rozlehlou místnost.

Ljuba si cvičení pochvalovala. "Byla tam neuvěřitelně intenzivní síla čchi," říkala.
Já tedy spíš cítil ten smrádek po dětičkách, ale musím připustit, že jsem ve věci wu-šu absolutní novic. Těším se na příští pondělí, půjdeme znovu. Cvičí se taky ve čtvrtek, ale to jedu s Ljubou do Hradce Králové, takže nemůžu. Jak je to s čchi nevím, ale je fakt, že v noci na dnešek jsem po delší době pořádně spal. O pokrocích ve věci wu-šu podám příště zprávu.