Mám rád slané kešu oříšky a občas si koupím pytlíček a mlsám. Prodávají se ve velmi jemných sáčcích, ze kterých se těžko dolují. Ale i to má svoji výhodu.
Sáček se totiž časem trhne, oříšky se vysypou a já pak mohu i druhý a třetí den objevovat mezi klíči a mobily a dalšími proprietami tu jeden, tu dva zapomenuté oříšky. Ale to není důvod, proč to vyprávím.
Kupoval jsem si ty oříšky v obchůdku v podzemí stanice metra Hradčanská. Prodává je tam sympatická mladá dáma s vlasy spletenými do dredů, takže to vypadá, jako kdyby měla na hlavě vzorník smutečních švihadel (měla černé vlasy). Navážila mi oříšky, podala mi pytlík, já zaplatil a vkládal jsem si peněženku do vnitřní kapsy bundy.
Tedy, vkládal. Ona je to nějaká patentní kapsa a ta šrajtofle tam ne a ne vlézt.
Dredová prodavačka oříšků mě nechápavě pozorovala, načež povídá:
"No téda! Čtyři dny před Jéžou a někdo má tak tlustou šrajtofli, že se mu nevleze do kapsy!"
No jo, milá prodavačko oříšků. Není vše takové, jak se zdá. Svět je plný klamu. A moje šrajtofle je plná papírků, účtů od benzínu (které musím vykázat, anžto jezdím služebním autem), všelijakých karet včetně karty pojištěnce VZP a legitky a řidičáku a technického osvědčení a externistické legitimace Českého rozhlasu, na kterou mě v kapitalistické cizině pouštějí zadarmo do muzejí a galerií a slevenku na 10% z výborné restaurace Mediterané v paláci Village Cinemas na Smíchově (třeba mi za tu reklamu dají ještě větší slevu), zkrátka, tlustá šrajtofle ještě není totožná s tou plnou šrajtoflí, o jaké se může zdát prodavačce oříšků ve stánku podchodu stanice metra Hradčanská. Nebo kterékoli jiné slečně.