Někdy se jich tu hemžilo k deseti, nakonec zbyl poslední, něco jako "zpětný odřad", jak říkáme my štábní důstojníci. Zabýval se spárováním dlaždiček, přesněji řečeno lícových cihel u mě v ateliéru (mám tu takovou cimru, které říkáme hrdě ateliér , jelikož má šikmý strop a v něm zapuštěná okna). Dopoledne jsem psal a vyrušil mě hluk. Šel jsem se podívat a koukám, přijel náklaďák od takové té firmy, která obsluhuje mobilní záchody. Jeden stál na zahradě, hned u vrat. Pánové se chystali vyprázdnit obsah našeho záchodu.
"Nemohli byste ho odvézt?" ptám se.
"Mohli. Ale kam budou hoši chodit?"
Byla to místná otázka, protože prostor mezi garáží a vjezdem je zdevastovaný. Vypadá, jako by na něm skupina buldozérů nacvičovala výstup do Labutího jezera. Občas vzpomínám na chvíle, kdy Ljuba bědovala po každé přišlápnuté travičce!
"Nejsou žádní hoši. Odjeli."
Takže pánové naložili záchod a odjeli s ním a doufám, že už nikdy nebude důvod k tomu, aby se s ním navrátili. Když jsem se za nimi díval, uvědomil jsem si, že kalvárie je u konce. Už nikdy více!
Leda na jaře, až nám otrne a ...
Zanechám plánů. A budu slavit blaženou chvíli , která nastala 22.11.2005 v 18 hodin, kdy dlaždičkář pravil "nashledanou". A já si na to pomyslel "sbohem".