Pouť na Říp, to je každoroční obřad, a zdá se, že se mu na Nový rok věnuje stále více lidí. Včera bylo na přístupové stezce ke kostelíku svatého Jiří občas docela narváno.

Chodíme tam, jak řečeno pravidelně. Pokaždé je to jiné. Letos nastala na Nový rok obleva. Dole pod Řípem skoro pršelo, ale jak jsme stoupali, klesala teplota, nahoře byla mlha a ta olepovala větvičky stromů jinovatkou. Les vypadal jako dekorace z Pána prstenů.
Cesta zpátky je vždycky trošku držkopádná. Pouť podnikají i lidé zkušení, jako například družina pana Nešpora, mnoholetého přítele Neviditelného psa - zkušenost se promítá do výbavy, k základu patří hůl s kovovým bodcem a pan Nešpor sebou do batohu vzal i horolezecká stoupací železa!

Po sestupu se naše družina každoročně přesouvá do nedaleké Roudnice na oběd. V minulých létech zde Ljubu strašně bolel zub, letos jen málo, jak vidno, ne všechno se nutně obrací jen k horšímu. Oběd znamenitý, před kafíčkem si chci odskočit.
"Dej pozor na kliku," nabádá mě Martin Čapek.
Hm, Martin nemá ve zvyku mluvit do větru. Pozor na kliku. Copak je asi divného na té klice?
Došel jsem k záchodu a vidím, že klika je opravdu nějaká ožižlaná. Vzal jsem ji opatrně do ruky, dával jsem pozor, jak mě Martin nabádal, načež klika vypadla a třískla o dlaždičky.
V tu chvíli, vzadu v lokále, Martin pravil:
"Nedával pozor na kliku."
Teď už vím, jak dalece mám dávat pozor na kliku. Jsem zvědav, zdali mi tato nově nabytá zkušenost bude napřesrok nezbytná.