Samozřejmě, že musíme pracovat. Mnozí z nás musí velmi pracovat, bez ohledu na denní či noční dobu, na roční období nebo na kalendářní svátky. Avšak ta atmosféra se asi vkrádá pod kůži každému.
Nebo si to aspoň myslím, protože je to patrné na každém, koho potkám. Opravdu jen pár dní zbývá do konce roku. Stojí za to, něco začínat? Samozřejmě, že ano. Osmadvacátého prosince můžete vyplout se svou lodí a možná objevíte Ameriku nebo něco jiného, poletíte na Mars, najdete Svatý Grál nebo vynaleznete žárovku, osmadvacátý prosinec je pro ten účel vhodný stejně, jako kterýkoli jiný den. Jenom to vnitřní puzení je jaksi slabší. Žijeme pod vlivem kalendáře. Prvním lednem se rodíme, jednatřicátým prosincem zmíráme. Stárneme s rokem a s ním zanikáme, abychom se obnovili.
Nejrozumněji se chovají ti, kdo si vezmou dovolenou a naprosto otevřeně ten poslední týden v roce prolyžují nebo prostě probendí. Možná, že časem někoho napadne z toho udělat zákon, nebo pravidlo, nebo nařízení.
Asi tak rok, dva se z toho budeme radovat. Obávám se ale, že to "nepracovací puzení" pak začne někdy začátkem prosince, nebo dokonce koncem listopadu - záleží na tom, jak dalece by ta zákonodárná reforma sahala.
Závěr z té úvahy neplyne žádný. My, co musíme pracovat, to děláme na tak málo plynu, jak to jde, a ti, co musí pracovat na plný plyn, ti si zaslouží naši úctu, poděkování a i hodně účasti.