Ljuba se stěhovala, tuším, poosmnácté. Já, když nepočítám transfer v miminkovském věku, jsem se stěhoval jen čtyřikrát, a v dospělém věku z toho jenom jednou. Jsem tedy stěhovací zelenáč.
To poslední stěhování bylo taky pěkně dávno, před pětatřiceti lety, když jsme se stěhovali ze Žižkova na Smíchov. I tenkrát se to odbylo raz dva, stěhováci byli precizní a šokovali mě silou: tatínek měl obrovsky těžké křeslo, ušák ještě po dědečkovi. Čekali jsme, že ho ponesou dva. Na kurty si ho vzal jeden na záda a ještě do něj nahrnul hromadu knih, takže šíleně těžké křeslo mu sloužilo jako krosna.
Ti dnešní stěhováci byli od firmy Zeman. Měli přijet v devět ráno. Těsně před devátou jsem viděl přijíždět jejich stěhovací auto. Zastavilo před domem. Čekali jsme a nikde nikdo! Šel jsem se tedy podívat a oni stáli na schodech a čekali, až bude opravdu devět. To není pohádka, to je realita, i takové případy se stávají.
Jediné drama jsme zažili s demontáží skříně vestavěné do zdi. Objednali jsme si před dvěma lety šatní skříň na míru. Výslovně jsme jim opakovali, že je to na dva roky, že se pak budeme stěhovat. Skříň byla zabudovaná pevně jako trezor! Tuna silikonu, dlouhé šrouby... Hmoždil jsem se s tím celý úterní večer, ale marná snaha.
Když přišli stěhováci od Zemana, Ljuba jim skříň ukázala a vysovila domněnku, že to bude chtít hrubou sílu. Žádné chvástání, čistá realita to je.
Takže situace je taková, že bydlíme v domku, ke kterému přistavujeme garáž, cimru a podkrovní přístřešek. No a už první den po přestěhování máme zatěžkávací vstávací zkoušku: já mám být v osm ráno v rádiu a Ljuba v devět točí TV seriál.