To vymáznutí nebylo nikterak okázalé. Nevyběhl a nevzal roha, jak se říká. Nejdříve počural zábradlí před vchodem - tam se táhne takové to erární červenobílé zábradlí, z vršku Mrázovka až dolů na Nikolajku. Bart na něj kouká skrz plaňky vrátek a zřejmě ho provokuje svou neměnnou existencí, takže má velkou radost, když se na něj může podepsat. Potom běží o kousek dál a zkoumá roh pozemku sokolského stadiónu. To je druhá štace. Když si toho nevšimnu, využije mé nepozornosti a spustí se ještě o jeden stupínek níže. Tam je plácek, na kterém kdysi město zřídilo lavičku, ovšem vandalové ji rozštípali na třísky., Takže dnes se tam odvažuje jenom rotvajler.
Tedy, odvažoval se. Teď se Bartovi zřejmě líbí nejvíc doma. Hlídá pozemek s neztenčenou vehemencí a možná, že v něm majetnické pudy zesílily, takže si říká - nepůjdu ven, co kdyby místo mě dovnitř vběhnul nějaký cizí pes?
Ba ne, něco takového ho určitě ani nenapadne.
Možná, že tak za rok. Postup stáří, to je cesta po pozvolném svahu.