Zvlášť ty večerní a skoro noční Iris velmi baví. Už je všude ticho, tedy - víc ticho, než přes den, ale Iris asi slyší z lesa zajímavé zvuky. Co chvíli se zastaví a naslouchá.
Ulice je vroubena pouličními lampami, které osvětlují vozovku a jejich záře zasahuje i pole. Pruh světla pomalu mizí, scéna tmavne a les o pár desítek metrů dál už je černý.
Iris by se tam strašně ráda rozběhla. Je vidět, že ji ty zvuky lákají. Jenže já moc dobře vím, že část těch zvuků pochází od divočáků, kteří tam žijí a Irda to možná ví, možná tuší. Strašně ji to láká, jako je lákavé vše, co je nebezpečné a zapovězené.
Tak pojď, Irdo, půjdeme raději do teplíčka, vybídnu ji.
Tentokrát se nevzpouzí. Jde ráda. A kdyby mohla, vyprávěla by jiným psům: ráda bych ty divočáky z lesa vyhnala, ale pán nedovolil.