Vojta je pejsek rasy, kterou nedovedu popsat - velikost a určité charakteristiky bígla, ale pravděpodobně je to míšenec. Slýchám o něm od majitelů rozvážných a pána se držících psů a psíků, že je to samorost, který rád svému pánovi zdrhá a potuluje se po našem kopci. Něco jako setr Sean, ale v malém.
Nu a dnes jsme po ránu kráčeli s panem Suchým a jeho fenami Andulou a Darinou a rozšafně hovořili, když tu se pan Suchý ohlédl a povídá:
"Heleme, a je tu Vojta."
Vojta se vynořil ze zátočiny, byl v plném prchacím běhu - a Bart taky někam spěchal, přímo k němu.
No, nic se nedělo, Vojta nepatří do kategorie velkých černých chlupatých psů a Bart ho tudíž nemá na jídelním lístku. Prostě, běžel k němu, aby se na něho podíval, a moc velký zájem nejevil, protože stačilo, abych na něho zařval a vrátil se ke mně.
Vojta ale byl zdrcen Bartovým zjevem.
Strnul, chvilku zíral, pak se otočil a metelil zpátky a bylo slyšet jeho mekotání.
Vyjadřuji se přesně, to bylo mekotání, ne štěkot, takové to brebentění, které má každý pes specifické. Bart ve chvílích duševního pohnutí opakuje "Mle,mle,mle" a Vojta povykoval něco jako z loutkové hry o Faustovi "Pidluke, padluke, pidluke, padluke."
Přeloženo do lidské mluvy:
"No tohle, to je mi ale svinstvo, já si du a proti mě takovej parchant rotvajleří, fuj tajksl, to jsem se lek, to jsou mi Vánoce, todleto!"
Mohlo to dopadnout hůř, Vojto.
Stačilo, abys byl dvakrát tak velký, černý a o moc chlupatější pes.