Bart stárne, stává se čím dál samotářštějším, zřídka opouští pelech u domovních dveří, kde čeká na svoji životní příležitost, na Zloděje k Sežrání. Tomu je připraven dát co proto, to předesílám!
Zato Iris je pes přilnulý. Píše se mnou, tedy, leží u mne, zatímco píšu. Dávám jí pelech skoro až pod stůl, poblíž nohou. Dnes mi nějak ujela ruka a pelech jsem dal trochu blíže ke středu pokoje.

A Iris si lehla k mým nohám, na koberec, místo aby si lehla na měkký pelíšek.

Cítil jsem se být velmi vyznamenám. Ano, je to pocta, vážím si jí, protože na rozdíl od jiných poct je nezáludná, upřímná a opravdová.