Vpodvečer jsme se vypravil na sídliště Modřany (je to pro mě nejbližší Praha) do půjčovny stroje na čištění koberců. Majitel půjčovny čisticích strojů už mě čekal před domem - s velikým německým ovčákem - a vzal mě dovnitř do domu. Výtahem jsme jeli do sedmého patra. Mám pro ovčouny slabost, vzpomínka na Gordona mě nikdy neopustí a konec konců, ovčoun, byť na zeleno přebarvený, je v logu našeho listu. Dojeli jsme v pořádku, převzal jsem stroj, absolvoval instruktáž a nastoupil cestu nazpět.
Pan půjčovník - že pojede s námi.
To už začalo být napínavé, protože předtím, když jsme jeli nahoru, bylo to v sestavě dvou osob a jednoho psa. Nyní jsme byli v sestavě dvou osob a stroje na čištění koberců, což je sud, taška s víkem a flaškami, hadice, hubice malá a hubice velká. Načež se ukázalo, že psi jsou také dva, jeden, jak řečeno, ovčoun, druhý voříšek, přičemž ovčoun na voříška doráží a voříšek, protože je to sedmiletý pán, to nelibě nese a musí být držen v náručí.
Byla to opravdu hustá cesta dolů - rozhodně to neberte, že si stěžuju, já mám psy rád a mám pro ně pochopení - i pro velkého ovčouna chtivého prohnat voříška, i pro voříška, toužícího po klidu - a ani mi moc nevadí, když se drama odehrává mezi mýma nohama, v podpaží, na zádech a na břiše.
Ovšem, ten úžas, který se zračil v Bartově ušlechtilé tváři. Zvětřil mě, čichově oskenoval a zjistil, že jsem popsanej od hlavy k patě!
Kde jsi byl, pane, a co jsi propsíhoboha dělal?
Jel jsem ve výtahu, Barte, ale některé věci se těžko vysvětlují.
A Iris? Ta se otočila zády. S některými věcmi nechce mít vůbec nic společného, neboť je dáma.