Dnes to nebude o psech, tahle rubrika je přece jen hlavně zvířecí. Adventní sobotu jsme věnovali návštěvě pražské ZOO.
Naposledy jsem byl v pražské ZOO na jaře - a žasl jsem, co všechno se tu zase změnilo, co nového přibylo. Ale o tom někdy jindy.
Už dlouho se vedení ZOO snaží dostat návštěvníky víc do kontaktu se zvířaty. Mizí mříže, a když to jde, diváci vcházejí do oblasti, kde se zvířata volně pohybují. Takže i tuto sobotu jsme s Ljubou vešli do voliéry, kterou už známe, byli jsme tu už několikrát.
Tentokrát přišel ptáček, tedy: pták docela vzrostlý, pták vznešený, egyptský to pák z křížovek, nikdo jiný, než ibis. Přišel, tvářil se velmi důstojně, měl dlouhý červený zobák a tím zobákem začal Ljubu tahat za kabát. Ljubu ještě nikdy před tím žádný pták z křížovek netahal za kabát, takže nevěděla, jak se zachovat.
Přiblížila se slečna v žluté kazajce s písmenem i - nositelka informací.
"Nevšímejte si toho," řekla. "On si myslí, že je člověk."
Pták, který si myslí, že je člověk, to mě zaujalo. Slečna s písmenem i nám vysvětlila, že tento konkrétní ibis se vylíhnul z vajíčka u soukromníka, v domácnosti. Nikdy kolem sebe neviděl nikoho jiného než lidi a nabyl z toho dojmu, že je taky člověk.
"Chce si povídat. Někdy přijde a rozváže vám tkaničky. Navazuje komunikaci."
Chvilku jsme rozmlouvali s ptákem, který si myslí, že je člověk. Tkaničky mi nerozvázal, nebylo třeba, rozmlouval jsem bez pobídnutí.
Pak jsme se s ním rozloučili a odešli jsme.
Myslel jsem na lidi, kteří si myslí, že jsou ptáci.