Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

můj příspěvek

Omlouvám se ,že používám nick svého pána.Včera se tady rozplýval nad tím jak mi rozumí a že si se mnou hezky popovídá.Musím vás vyvést z tohoto omylu.Houby mě rozumí.Štve mě už to jak od nás lidé stále žádají abychom jim rozuměli.Proč to neotočí?Já se například mohu někdy ztrhat, když chci svému spolubydlícímu sdělit co právě potřebuji.Něco tak nechápavého jsem ještě nezažil.On mě do svých požadavků nutí neustále a když chci něco já ,najednou nerozumí.Jen pro příklad.To že se mu nechce ven ,už mě nepřekvapuje.Když se konečně nechá přesvědčit,tak mě venku po pár metrech naštve ,že bych šel nejraději domů.Vadí mu ,že se zastavím u každého dopisu,nedá mi ani čas abych tam něco připsal.Když to je od holky a já se zdržím ,táhne mě dál.Kdybych se nedej bože s některou zastavil a chtěl se kamarádit ,tak mi hned vyhrožuje ,že mě dá vykastrovat.Pak se diví ,že mám zájem o nohavice jeho kamaráda,který má mimochodem parádní dalmatinku,a já mám potom z těch jeho gatí třesavku.Je taky pěkný sobec ,co se týká jeho hraček.Mě neustále vyhazuje nasbírané kamení a když mu z poličky seberu některou z figurek které sbírá ,tak je nepříčetný.Je fakt ,že se mi občas podaří ukousnout ručičku ,nebo něco jiného.O jeho gauči ani nemluvím.Sám se na něm u televize neustále válí a když si tam vlezu já,jen pod deku na kraji ,hned mě vyhání.Přitom může být rád ,že ho ohřívám.Já mu moc dobře rozumím,ale proč bych se měl neustále šponovat,když on je takový.Navíc mě to neustále dohadování moc baví.Přesto ,že ten můj pán nestojí za nic, mám ho děsně rád a asi bych hodně bulil kdyby mě umřel. Tak někdy příště pit Fredy od astera

Re: můj příspěvek

Ahoj Fredy,lidi už jsou takoví nechápavci,panička i páníček mě taky nenechají podepsat něco,na čem už je stejně hromada podpisů - např.kola aut,plot kolem pískoviště nebo krásná chvojka,kterou má soused před vrátky.Za těmi vrátky je pěkná fenka a určitě čeká na můj vzkaz,aby si ho přečetla,až půjde na procházku.Ale přes to všechno mám své lidi taky rád.Zase napiš - jezevčík Ferda od Fallowy

náš pes řval preventivně

náš, respektive babiččin, zlatý kokr řval srdceryvně už v okamžiku, kdy mu člověk zavadil o chlupy na noze, nedejbože aby mu je přišlápl. preventivně kvílel tak, že jsme se nadnášeli, poskakovali, omlouvali se, udobřovali... a on se celičký vrtěl, aby nám dal najevo, že nás stejně miluje, i když mu teda dupeme po tlapkách.

To já

svého psa spíš přivírám do dveří - občas se z nepochopitelného důvodu rozhodne zjistit,co to panička dělá v té malé místnůstce a na poslední chvíli,kdy už za sebou zavírám dveře záchodu vystartuje a snaží se proklouznout dovnitř.Už několikrát byl takto dveřmi přiražen,ale přesto za nějaký čas si to zopakuje.Taky ho občas přiťápnu v kuchyni,když se tiše připlíží a lehne si u kuchyňské linky v naději,že mi možná upadne kousek toho masa,které krájím.

Re: To já

Můj kocour se vždycky, když otevřu ledičku, předníma opírá o mrazák, který je pod ní a dívá se, co to vytahuju z lednice ven...vždycky jsem zavřela lednici v pořádku. Ale asi teď nějak vyrostl, nebo se víc natáhl, či co, protože když jsem zavřela lednici  minulý týden, zůstal pod ní kocour viset přivřený za tlapky . Ani nenadával, jen se na mě vyčítavě díval, že ta panička je ale úplně blbá

To také znám,

protože těch pesanů už u nás bylo dost....Jeden z nich byl na sebe tak háklivý, že se nemohlo jít těsně okolo něj, aby hned nevystartoval, nevyskočil. Jeho úlek byk tak intenzivní, že jsem se spíš lekla já a vyskakovala,nebo uskakovala, abych na něj doopravdy nešlápla. I když jsem si dávala pozor, abych nemusela jít v těsné blízkosti psa, přeci sem tam někdy jsem okolo něj musela projít. Někdy jsem byla připravena a naše úleky dopadali pro oba dobře, ale při nějakém, mém zamyšlení jsem i kolikrát dopadla špatně já. Při jeho zavytí a vyskočení jsem se lekla, šlápla někam vedle a už to bylo..Neválel se pes, na kterého jsem vůbec nešlápla, ale já...Stávalo se to obvykle na zahradě a tak jsem při mohutném nadávání vstávala ze země a tak si do dnes myslím, že to ten pesan  dělal schválně, protože vždycky  se ke mně přitulil a začal si se mnou hrát, povykoval radostí a nesnažil se mi pomoci...Panička konečně byla menší než on a tak si mohl dovolit skákat vesele okolo, zatím co jsem já vstávala ze země s mohutným nadáváním sama na sebe, že mu na to vždycky skočím...Jo a vždycky skočila, protože jsem mu nechtěla ublížit šlápnutím na packu nebo ocas i když mi mělo být už dávno podezřelé, to jeho motání okolo mne, třeba při věšení prádla. Kolikrát to udělal za svůj život s námi se nedá ani spočítat a zase to byl, bohužel člověk, který prohrával........