Koukal jsem se večer na Kill Billa a když jsem si šel odskočit, šlápnul jsem na Iris. Filmový sen a psí realita, zvláštní konfrontace! Iriska mi tu leží u nohy, oddaně, i teď, když večer píšu psí odstavec. Bere to za jádro svého osudu - leží na pelíšku a čeká,kdy ji vybídnu k akci. Akce se odehrává na obrazovce televizoru, akce barvitá, až komicky krvavá, pohádka ve stylu "všem nepřátelům hlava dolů". Stylizace vyhnaná až na současný vrchol - to až za deset, patnáct let se nám bude ten film zdát "pomalý" a "vyšeptalý", jakkoli si dnes nedovedu představit, že by se dalo jít ještě dál.

Pes leží a podřimuje. V šeru se jdu vyčůrat a on jde neslyšně se mnou. Nevím o tom. Šlápnu a ozve se zaúpění.

To je realita. Obyčejné, ba maličké psí zaúpění. Ne bolest, jenom bolístka, protože stačím včas zareagovat a přenést váhu na druhou nohu. Je to připomínka reality. Život je nebezpečný, pane. Může přinést bolístku i tam, kde by se zdálo, že bude bezpečno, na chodbě mezi tvou pracovnou a koupelnou. Všude čeká nebezpečí, ale ne v podobě samurajského meče, v podobě nečekaného šlápnutí na nohu. A ta bolest je opravdová, ne namarkýrovaná na obrazovce.

Takže to vlastně byl poučný film. Irisce jsem nožičku pofoukal, nezlobí se na mě a až dopíšu, půjdeme na procházku. Toho dne už potřetí.