Miluje cesty autem. Těší se na ně. Dovnitř skáče skokem plavmo. Nikdy se nestalo, že by se nechal nutit. Má tam plošinu, ať už jedeme fordkou káčkem nebo nissanem microu - stačí sklopit opěradla zadních sedadel a autíčko se změní v pojízdnou psí boudu, se vším všudy.
Potíž vždycky (v uplynulých deseti letech) vězela právě v tom, že Bart za jízdy stál. Chtěl vidět, co se děje vpředu. Ano, vím, je to
a) blbé
b) nebezpečné
c) nevychované
d) až z) ve všem všudy zavrženíhodné, ovšem z takových zavrženíhodných prvků se skládá soužití se psem, pokud člověk není kynolog čtyřnohým bohem požehnaný.
No a vida, včera Bart přišel na to, že bude míň padat na hubu a potácet se v zatáčkách a kácet se při brždění, když si lehne. Zatím to dělá polovičatě, tedy dělá to na horní polovinu těla a zadní nohy má vztyčené. Je to malý krok pro psa, ale velký krok pro lidstvo.
Za dalších deset let už bude vědět, že jízda v autě naplacato, vleže, je mnohem, mnohem pohodlnější a bezpečnější.