Bart se nedostane moc často v noci na procházku. Včerejší výlet mohl považovat za svátek.
Pro mě je takový noční výlet s Bartem taky tak trochu svátek - většinou se mi chce maximálně tak do postele, tím spíš, když takhle mrzne. Jenže včera to tak nějak na mě přišlo, že se podívám ven i v pokročilou dobu.
Procházka se odbyla bez zvláštních příhod - v jedenáct v noci bývají psi jedlí i nejedlí už dávno doma a hlavně - nevyskytují se ňafající pudlíci bázlivých babiček (Bart si nevšímá ani pudlíků, ani babiček, ale přece jen je to takové poněkud znervózňující). Bartovi se moc noční procházka líbí, chodí do nejtemnějších koutů čmuchat.
Tak se stalo i tentokrát. Bart zmizel a já trpělivě čekal pod lampou. Snažil jsem odhadnout normální čmuchací čas. Pak už mi to přišlo jako dlouhé čekání, zapískal jsem, zavolal jsem Barta - a nic. Začal jsem se obávat, jestlipak Bart nezdrhnul? Zatím to ještě nikdy neudělal, ale co když si zvolil tuto ledovou noc ke své zdrhací premiéře? "Barte! Barte!" volám.
Ticho.
A do ticha zafunění.
Otočil jsem se - a Bart stál dva metry za mnou (kdo ví jak dlouho) a posmíval se mi, jak tam legračně poskakuju a povykuju!
