Ani Bart, ani Iris mi nevěří, že nemůžu za sněžení. Vždyť už dosněžilo, jak to, že sněží znovu, pane? To nemůžeš dávat pozor, říkají jejich oči.

A že se rozsněžilo pořádně! Tady u nás na Vídrholci jsou ulice pokryté ledem a člověk už vidí, kudy se dá chodit po holinách suchého asfaltu. S tím je konec a dokonce i psům se rozjíždějí nohy.
Naštěstí, když už se zdálo, že budu zapsán černou křídou do psího komína, se na obzoru objevila černá tečka: kocour!
Iris prý hůř vidí a Ljuba se strachuje, jestli nedostává zákal. Nezdá se, že by dostávala cokoli, leda snad nějakou dalekohledovou oční vadu. Sotva se kocour objevil, vystřelila. Najednou sníh nevadil. Najednou led neklouzal. Hnala se jako Pendolino (tak tohle je opravdu špatně volený příklad) a kocour, aby se zachránil, vylezl po žebříku do patra! Nikdy bych nevěřil, že kočky lezou po lidských žebřících. U sousedů zřídili jejich regimentu koček prkno s příčně natlučenými špalíky, ale to nebyl pravý žebřík. Kdežto tohle byl žebř jak má být. A kocour ho zvládnul.
Jak se asi dostane dolů? Sleze? Skočí?
Kdybych nějak vystrčil Iris nahoru na tu půdičku, bylo by asi po přemýšlení.
Tak daleko ale moje sklony k experimentování nejdou.
Musím jít uklízet smích a pejskové budou asistovat.