Včera stál kocour na poli a koukal na Irdu a ona se zastavila a koukala na něho - občas se po mně ohlédla, jako by se ptala, pane, je tohleto vůbec možný? Kocour stál a Irda pomaličku k němu kráčela, načež on se vydal volným krokem ke středu toho pole, třebaže okraj, spolu s lesíkem, byl nedaleko! Pravda, nakonec ten kocour ztratil nervy a utíkal a Irda ho honila a on vylít na strom a visel tam a Irda tam vartovala, dokud jsem ji neodvolal.
Což mi připomnělo, jak jsem jednou šel s Bartem z procházky a najednou vidím kočky. Ležely před jedním barákem na trávníku, byly tři, velké, vypasené - a mezi nimi koťata. Bart se zaradoval, když je spatřil, a šel k nim. Kočky vstaly a pomaličku šly k němu.
"Barte, padáme odsud," zavelel jsem. Bart nechápal, o co jde, a já viděl, jak ty bestie jdou a ostré drápky se jim vysouvají z polštářků na tlapkách. Odešli jsme a bůh ví, co si o mně tenkrát Bart myslel. Zkušenost by ho naučila, ale já dal přednost tomu, aby si o mně myslel, že jsme pitomec, než aby přišel o oko nebo aby měl rozsekaný frňák.