Od té doby, co máme plovoucí podlahu napuštěnou bílým olejem, nahlížím na psí ťápoty jinýma očima než dříve. Copak sakra by se ti čoklové nemohli přezouvat?!
Nemohli. Já vím, ale zanadávat si můžu. Bart nemá rád čištění tlapek. Dělám mu to přes deset let a nebylo dne, aby se mi nepokusil jednu nohu zešvindlovat a nastrčit mi jinou, už otřenou. Podceňuje moji schopnost počítat do čtyř. Zkouší to a možná, že bych mu mohl k Vánocům věnovat malý omyl, že ho nechám proklouznout s jednou tlapou neosušenou.
Iris je trpělivá trpitelka. Stojí, hlavu odvrácenou. Má v obličeji výraz sošného mučedníka, například svatého Šebestiána, toho bývalého římského legionáře, kterého prošpikovali šípy. Ano, vím, ocitla jsem se v prackách sadistových. Vím, že ukájí svoje choutky a nemohu proti tomu nic dělat. Je to strašné, ale musím to vydržet. Naštěstí ho ta jeho hnusná vášeň brzy omrzí a já pak půjdu po svých. Po svých, do čista opucovaných.
Ještě jednoho jevu jsem si povšiml:
Kdybych těm bestiím tlapy pucoval půl hodiny a pak je ještě fénoval, chtěl bych se vsadit, že by pak stejně za nimi zůstala mokrá stopa. Oni snad mají nějakou žlázu nebo co a vylučují ze sebe tlapkami vodu. Naštěstí jim to nevydrží do patra, kde máme tu plovoucí podlahu, jinak by asi brzy plavala doopravdy.