Bart si myslí, že ani se mnou, ani s Iris není moc velká zábava. Iris na louce strašně rychle utíká a to Barta omrzelo už velmi dávno. Míval chuť ji chytit, ale moudře od toho upustil, stejně jako já jsem dávno upustil od pokusů vydržet pět minut pod vodou. Louky Barta moc nezajímají. Nejsou na nich jedlí psi a není tu nic vyčnívajícího, co by se dalo počůrat.
Zato Iris louky miluje, nejen kvůli utíkání. Uvědomil jsem si, že louka je město. Za každým druhým trsem trávy je díra do nějaké nory a mezi dírami jsou komunikace - pěšinky vyběhané malými nožičkami obyvatel města. Iris by strašně ráda některého z nich vyhrabala. Nedělám si iluze, že by si s ním ráda popovídala. Věřím, že žádný ten hraboš nebo rejsek nebo kdo v těch děrách přebývá si nedělá iluze o úmyslech toho stvoření, které se tak vehementně domáhá vstupu.
Budiž ale Iris přičteno k dobru, že má tvrdou šíji a nerada se vzdává. Hrabe a hrabe a musím jít za ni a skoro násilím ji odtáhnout.
Možná ovšem, že hrabe a nechce ztratit tvář a říká si - kdepak je ten omrza, aby mě odsud konečně dostal pryč!